Dagmar Ruščáková: Mezi šeříkem a čokoládou

Šeříková část mi nevadila, potíž jsem měla s tím tankem.To proto, že z událostí srpna osmašedesátého roku mi na dlouho zůstala v mé tehdy šestileté hlavě noční můra právě z tanků našich osvoboditelů. Dojem trochu zachraňoval seriál Čtyři z tanku a pes, i když na tom měl zásluhu hlavně ten pes.
Později jsem se učila víc, 5. května chodila stát s ostatními dětmi z naší vinohradské školy stráž k pomníčkům padlých z Pražského povstání, a pomalu se prodírala tím, co nám říkal dějepis. Skončení války bylo skvělé, ne?
Teprve mnohem později jsem se postupně dozvěděla, jako to s válkou a především jejím koncem bylo. A protože to už byla historie a ne propaganda, byla to fakta především co do „hodných a zlých“ mnohem nejednoznačnější, a také o dost drsnější.
Nakonec soukromě slavím konec války s úplně jinou vzpomínkou. Jednou z oblíbených historek mého otce je ta o válečné čokoládě. Jak jako malý kluk po celou doby války věšel na vánoční stromeček stále stejné čokoládové bonbóny, vždy přes rok pečlivě uschované. Kde by tehdy vzali novou čokoládu?
A teprve když válka skutečně skončila a vypadalo to, že se vracejí normální časy, tak si tu čokoládu konečně snědl. A prý byla pořád ještě moc dobrá!
A tak dnes raději myslím na čokoládu než na to, jak se země našich osvoboditelů zase snaží osvobozovat i tam, kde nemají co dělat. A jedno vím určitě - mír nemáme nikdy zaručený a je lepší na něj pořádně dohlížet, než se opět v bídě a zoufalství těšit na konec války.