Dagmar Ruščáková: Májová

Laskavý rozkvetlý máj, a zejména jeho první den, jsou jakousi společenskou připomínkou lásky. A je dobře, že je láska připomínána. Ne pro ty, kterým zrovna bere srdce, ale pro ty ostatní, kdo mají pocit, že v únavném boji s každodenní prací a starostmi už na ně žádná nezbyla.
Právě jim je třeba připomenout, že láska má mnoho podob a zdaleka neznamená jen milostné okouzlení. Někdy se dokonce těžko poznává. Pod rozkvetlými keři, se srdcem sevřeným neurčitou touhou, jež si žádá být naplněna, si třeba ani neuvědomíme, kolik lásky je mnohokrát skryto za neokázalou věrností, trpělivostí, shovívavostí a společnou prací dlouholetých partnerů. Neměli bychom dopustit, abychom sílu neokázalé lásky poznali až poté, co ji nějakým způsobem ztratíme.
Jako dítě jsem milovala staré řecké pověsti. Už tehdy mi nejkrásnější připadala ta o Filemonovi a Baucidě, o dvou starých manželích, kteří si od bohů přáli jediné - aby nikdy nezažili smrt jeden druhého. A protože byli dobří, bohové je odměnili. V jeden den, na konci jejich pozemské cesty, je oba proměnili ve stromy, rostoucí tak, aby se i potom proplétaly svými větvemi.
A tak vám přeju, abyste vždy poznali lásku, kterou dostáváte, a vždy ji měli komu dát. A nejen v máji.