Dagmar Ruščáková: Klikyhák

Do bezpečnostního skla je surovou rukou vedenou tupou hlavou vyryt jeden z těch idiotských klikyháků, kterým se zbytečně vznešeně říká „tagy“. A občas se to někdo snaží vydávat za graffiti. Už víte, o čem mluvím? Jestli dokážu s podmínkou vhodného prostoru považovat tzv. opravdové graffiti za jistý druh umění, tyhle klikyháky, jinak prý osobní podpisy jejich tvůrců, nikdy.
Tady jde jen o ekvivalent proudu moči zpod zdvižené nohy psů, značících si své teritorium. Jsem tady a jsem takhle velkej! A blbej, dodal by člověk hořce, když vidí zničené fasády, protože tito experti nejraději píší nebo sprejují své výtvory na čerstvě opravené domy – pokud jde o historický objekt, jen líp.
Jedna moje kamarádka má byt v centru Prahy. Nedávno byl dům krásně opraven, stejně jako tři další v jeho sousedství. Všechny domy dostaly nové stylové dřevěné dveře. Stačila jedna noc, pár blbů a celá řada domů včetně nových dveří skončila posprejovaná sítí nesmyslných klikyháků. To jen jeden případ za mnohé.
Vím, že graffiti není novinka, že to obvykle bývala řeč ulice, místo, kde vybublávaly emoce v těžkých časech. Tagy ale do této skupiny nepatří. To je jen a jen ten počůraný patník – a pokud se majitelé objektů brání nepopisovatelnými materiály, vandalové ryjí do skel – ve vlacích, tramvajích, metru, výtazích.
Nevím, jestli existují lidé, které ony tagy plní respektem k jejich tvůrcům. Já v tomtopřípadě přemýšlím o výprasku, pokutě a odstraněných škodách. Protože posprejované ulice nejsou jen nehezké – otvírají totiž dveře horší kriminalitě a zvou ji dál.