Dagmar Ruščáková: Dobré a špatné kousky

28. září 2013

„Tak se na to, Václave, podívej, jak to tu vedeme…" chtělo by se jednomu podotknout. Pokaždé, když se slaví svátek české státnosti, tedy něco, na co bychom měli být hrdí, poněkud zaváhám. Podívám-li se na politiky, poslechnu-li si slova jdoucí z Pražského hradu, padá na mě beznaděj. Jak být za těchto podmínek vlastencem?

Myslím, že je třeba vyjít z toho, co vlastenectví doopravdy znamená. Není problém milovat svoji zem, svůj jazyk, svoji kulturu. Potíž je jako obvykle s lidmi. Vlastenectví se navíc vztahuje ke státu, což znamená podporovat to, co tato moc představuje. A tady to začíná být těžké.
I proto se lidé raději uchylují k nacionalismu - vypadá uchopitelnější. Nacionalismus je však v zásadě konfrontační - kdo není jako my, je cizí a tedy a priori proti nám.Takže pokud v rámci jedné země žije národů víc, představuje nacionalismus opravdové nebezpečí - nejen pro pocit vlastenectví.
Navíc by vlastenectví mělo zahrnout zemi i v jejím historickém kontextu. Jenže od začátku dvacátého století naše historie připomíná různě přebarvované propagandistické brožurky. Pořád se ve jménu momentálně prosazované historické pravdy něco zamlčuje a přebarvuje.
Jak tedy být hrdý na tuto zem, aniž bychom spadli do pasti nekritického nacionalismu? Jak akceptovat dobré i špatné kousky naší historie? Zkuste se na ni podívat optikou morálních hodnot. Hledejte solidaritu, humanitu. Podívejte se kolem sebe - není tu jen závist, nenávist a netolerance. Historii nezměníme, ale je dobré se z ní poučit; a poučit se můžeme jen tehdy, známe-li pravdu. Hledejme pravdu. A připusťme si, že kritika není automaticky urážkou.
Jsem-li Češka, neznamená to, že jsem stejná jako ostatní Češi, pouze s nimi cosi sdílím. Něco, co kotví část mé identity v prostoru a čase. Něco, co spoluvytvářím. Stejně jako vy. Podstatné je, abychom se za ten svůj kousek nemuseli stydět.

Spustit audio