Dagmar Ruščáková: Dobré a špatné kousky

Myslím, že je třeba vyjít z toho, co vlastenectví doopravdy znamená. Není problém milovat svoji zem, svůj jazyk, svoji kulturu. Potíž je jako obvykle s lidmi. Vlastenectví se navíc vztahuje ke státu, což znamená podporovat to, co tato moc představuje. A tady to začíná být těžké.
I proto se lidé raději uchylují k nacionalismu - vypadá uchopitelnější. Nacionalismus je však v zásadě konfrontační - kdo není jako my, je cizí a tedy a priori proti nám.Takže pokud v rámci jedné země žije národů víc, představuje nacionalismus opravdové nebezpečí - nejen pro pocit vlastenectví.
Navíc by vlastenectví mělo zahrnout zemi i v jejím historickém kontextu. Jenže od začátku dvacátého století naše historie připomíná různě přebarvované propagandistické brožurky. Pořád se ve jménu momentálně prosazované historické pravdy něco zamlčuje a přebarvuje.
Jak tedy být hrdý na tuto zem, aniž bychom spadli do pasti nekritického nacionalismu? Jak akceptovat dobré i špatné kousky naší historie? Zkuste se na ni podívat optikou morálních hodnot. Hledejte solidaritu, humanitu. Podívejte se kolem sebe - není tu jen závist, nenávist a netolerance. Historii nezměníme, ale je dobré se z ní poučit; a poučit se můžeme jen tehdy, známe-li pravdu. Hledejme pravdu. A připusťme si, že kritika není automaticky urážkou.
Jsem-li Češka, neznamená to, že jsem stejná jako ostatní Češi, pouze s nimi cosi sdílím. Něco, co kotví část mé identity v prostoru a čase. Něco, co spoluvytvářím. Stejně jako vy. Podstatné je, abychom se za ten svůj kousek nemuseli stydět.