Dagmar Ruščáková: Bezstarostné vlastenectví
„Proč už zase tohle?" zasténal synek, když zaslechl známé tóny Elgarova populárního marše. „Hraješ to už nejmíň po osmdesáté a musíš to znát zpaměti. Nemůžeš si kapku změnit repertoár?" No, nemůžu. Tedy spíš nechci. I když připouštím, že Pomp and Circumstance March No. 1 se Edwardu Elgarovi mimořádně povedl, tak hudba není hlavním důvodem, proč si právě tohle video z YouTubetak ráda pouštím.
Jde o záznam ze závěrečného koncertu populární série BBC Proms ze září 2012 a než skladba začne, tak obecenstvo naprosto zaplněné Royal Albert Hall skanduje hip hip hurá na počest dirigenta. A tím dirigentem je Jiří Bělohlávek, který v průběhu koncertu bravurně diriguje nejen hudebníky, ale při přídavku i nadšené obecenstvo.
Ostatně obecenstvo je další důvod, proč si to video tak ráda pouštím. Výše zmíněný Elgarův pochod je totiž zpěvnou oslavou britského vlastenectví a lidé, kteří vlastně přišli na koncert vážné hudby, si ho s radostnou vervou užívají. Tam, kde se má zpívat, zpívají, jindy se pohupují v rytmu a prakticky celou dobu většina z nich mává nějakou vlajkou, nejčastěji, vcelku pochopitelně, britskou. Fascinuje mě zejména lehkost a bezprostřednost jeho projevů, protože od nás jsem zvyklá na úplně jiný přístup.
Oficiální vlastenectví je v naší zemi buď nejisté, nebo útočné, potemnělé vždy pohotově s vynořivším nacionalismem. Což ostatně platí i pro onu zvláštní odrůdu vlastenectví sportovního. Neoficiální, osobní vlastenectví bývá utajené, udupané čtyřiceti lety oficiálních lží, a rozhodně vykvete snáz, žije-li daný jedinec v zahraničí.
Nedá mi to a zkouším si představit nadšené obecenstvo mávající českými vlajkami, až bude letos v červnu Jiří Bělohlávek dirigovat Mou vlast na zahajovacím koncertu Smetanovy Litomyšle. Já vím, že jiný kraj má jiný mrav, ale... nebylo by krásné se pro změnu radovat z toho, kdo jsme?
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
