15 let Na jednom břehu, na jedné vlně a v jednom kotli. Najednou víte, že jsme na jedné lodi
Kouřové signály oznamují, že na oslavě patnáctin festivalu Na jednom břehu zahrají v sobotu 27. května 2017 v prostoru letního kina Širák ti nejlepší ze současné klubové scény - Sisa Fehér & Fehero Rocher, James Harries, Katarzia, Trad Attack!, Shum Davar, Jelení loje, Tea Jay Ivo i Tata Bojs - a to hned na dvou pódiích. Hradec Králové tak bude zase po roce na chvíli centrem světové muziky.
A kdo nám může festival Na jednom břehu představit lépe než jeho zakladatelka a lady direktorka Martina Součková.
Letos máme 15.ročník. Slavíme takové čtvrt výročí. Festival už není takový puberťák, i když jeho věk tomu nasvědčuje. Myslím si, že už je takovým mazákem mezi festivaly. Ale ne v takovém tom negativním slova smyslu. Myslím, že se pořád učíme být lepší a lepší. Ačkoliv jsem se vždycky těšila, až festivalu bude 10 let a budou zpívat a hrát světové hvězdy a budeme chodit na to v tisících, tak festival se pořád učí dělat dramaturgii tak, aby neslevila ze své kvality, byla pořád zajímavá, ale zároveň měla na co přitáhnout.
Jak to vlastně před těmi 15 lety všechno začalo?
To bylo strašně zvláštní. Prapůvod toho festivalu byl, že mně lezlo na nervy hradecké hospodské nadávání, že se v Hradci nic neděje. A teď po těch letech musím říct, že to kulturní prostředí v Hradci Králové získalo obrovskou pestrost. Ale mám takový dojem, že si je to všechno trošku podobné. Takže je zase na čem pracovat. Aspoň na tom, aby to bylo kvalitní. Aby to nebyla prostě akce, na které pustíte zvuk, stočíte 20 hektolitrů piva a pozvete lidi. Že to má nějaké jméno a že to stačí.
To byla vaše hudební vize, aby to bylo něco jiného než ostatní.
Určitě. Už od začátku jsem chtěla zvát kapely mimo mainstream. To, co i mě osobně zajímá, pro co vždycky zahoříte, když se ocitnete někde na nějaké zajímavé klubové scéně. A dostane se vám to na věky pod kůži a už tu muziku nikdy nechcete opustit, už se k ní budete pořád vracet. Něco nového, co tady vzniká. World music, ke které se ten festival obrací, je to, co vychází z původní tradiční hudby, ale je to přetaveno muzikanty v současnou muziku, která oslovuje "moderní" mladé lidi.
Vy jste se musela setkat za těch 15 let se spoustou vynikajících hudebníků. Zajímaly by mne i takové okamžiky, na které nerada vzpomínáte za těch 15 let. Takové drobné historiky ze zákulisí.
No to bylo. Tak nejstrašnější historky jsou samozřejmě s úředním šimlem, ale tím vás nebudu vůbec zatěžovat. A pak vás zajímají spíš ty muzikantské historky. Třeba když kapela nepřijede, protože se jim ztratí poznávací značka na autě na hranici mezi Maďarskem a Českem a musíme prohazovat program, kapela, která měla hrát poslední, tak bude hrát druhá a tak dále. Vy stará čtyřko, jste teď dvojka a vy stará jedničko jste teď pětka. Tak to se nám taky stalo. Ještě byla jedna citlivá zpěvačka, která přijela, tedy byla tak alternativní, byla ze Slovenska, a tenkrát říkala, že je možné, že "ak vetrík nezafúká, ja nezahrajem". A pak taky bylo příliš slunce jednou na jevišti a povolovaly se struny a tak. A je tam zase příliš zima možná taky večer. My s povětrnostními podmínkami vlastně hrajeme. Bereme tu přírodu do hry, protože je to v přírodním areálu. Snažíme se s ní tak nějak domluvit a spolupracovat. A tak nějak poňoukat. Když je potřeba, tak i vybubnováváme déšť, když je moc velké vedro.
Skupina Tata Bojs bude letos takovým hlavním tahákem festivalu Na jednom břehu.
Mně se Tata Bojs zalíbili už před lety. Je to kapela, která je na scéně asi 20 let a začínala jako kapela studentská, na základní škole už se dalo dohromady Mardoša s Milanem Caisem. To je stěžejní dvojice. Dva v symbióze hrající lidé, kteří na sebe obrovsky slyší. Je z té muziky cítit touha po estetice, určitý minimalismus a jednoduchost, ale přitom sofistikovanost. A to se mi na tom líbí. A současně ten punc klubové scény. To, že si to nehraje na nic mistrovského, to z nich pořád dělá jednu z nejkvalitnějších kapel. Ten festival je prostě jenom pro někoho. Jen pro toho, kdo má rád malé, bezpečné prostředí pro rodinu. Kde můžete jít s dětmi a nemusíte mít obavy. Nabízí určité bezpečí, estetiku a kvalitu. To je celý.
Vy si tím vlastně i vychováváte posluchače.
Je to tak, že spousta lidí, kteří tam chodili tenkrát jako děti a bylo jim třeba 5 let, tak se tam vrací. A teď už spolupracují. Mně se rekrutovali ve spolupracovníky.
Martino, já jsem od vás dostal dárek, krabičku zápalek, kde je ukrytý kompletní program festivalu. Pojďme se na něj podívat.
Tata Bojs jsou až nakonec o půl jedenácté večer. A před tím nás čeká od tří hodin kompletní program. Už od tří hodin mohou přijít rodiče s dětmi, je připravena žonglérská dílna a pro ty, kteří se chtějí trošku rozhýbat, protože nás baví estetika i pohybu, tak se budeme bavit o takzvané akrojóze. To je speciální, artistní způsob vyvažování a rovnováhy v partnerském životě. To používáte běžně, ale v tělesném cvičení se to dá vyzkoušet také a je to hrozně zajímavé.
A pak nastoupíte o půl páté rovnou do areálu na muziku.
Simona Sisa Fehérová zní maďarsky, ale je to Slovenka. Je to obrovský talent a přijede se svou jazzovou kapelou. To je taková lehká odpolední jazzově soulová nálož pro milovníky skvostného ženského hlasu. Myslím, že to je takový neobjevený dokonce evropský talent.
Co Jelení loje?
Jelení loje jsou v Hradci Králové myslím známé hodně díky divadelním festivalům, díky Open Airu. Jelení loje je kapela rekrutovaná z DAMU, ze školy.
Pak se vám povedl husarský kousek v podobě britského písničkáře Jamese Harriese. On žije tady v České republice už řadu let.
James Harries má takové velký štěstí, že se sice oženil do Český republiky, ale už tady i zůstal. Je spousta lidí, co se jim to stane, i těch muzikantů. Přijedou z Nového Zélandu, z Kanady a nějakým omylem najdou zajímavou českou dívku, ožení se s ní a zůstanou s ní tady. Ale většinou to zkrachuje na tom, že nejsou připraveni na českou mentalitu. Jamesi Harriesovi se nějak podařilo si na to zvyknout, svým způsobem je nám nějak podobný. Má určité charisma, má takový vyjadřovací punc geniality, který vás vždycky zasáhne. A je úplně na něm, jak pojme koncert na festivalu Na jednom břehu. Má to totálně ve svých rukou a je to jen na něm, jak ten kotel v letním kině uchopí.
Je to hodně o příbězích, jak jsem taky pochopil z toho našeho povídání.
Je. Princip té hudby je v tom, že jednou navštívíte, škrtnete a už hoříte.
Tak přejeme, ať se to povede. A zveme Na jeden břeh v sobotu 27. května 2017 do letního kina Širák v Hradci Králové.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
