Vladimír Burjánek: Rybařina

V dubnu, kdy začínala sezóna, jsme zase měli ráj, mohli jsme se usekat, co záběrů přišlo za jednu návštěvu a kolik krásných mírových i nemírových kaprů jsme na udici měli. Taková je rybařina, říkám s Lexou i já, když se to najednou obrátí ze dne na den a začnou brát. Pravda, jak se říká, kapr se musí vysedět, angína vyležet, my ale nevydržíme bez záběru čekat déle než dvě hodiny, potom to zabalíme a pelášíme domů. To další můj soused, také náš kolega, ten má královskou trpělivost. Dokáže čekat na rybu pět i víc hodin, vstává v létě ráno za tmy a s rozbřeskem už je na oblíbeném místě. Říkáme, že má tu rybu zaslouženou, protože tyhle rybí hodinové šichty dokáže podstupovat pravidelně. Když ryby v létě nejdou, těšíme se na podzim, že začnou, ale někdy to také není pravidlo. Z letošní rybářské sezóny mám jednu zkušenost, kterou jsem ještě nezažil. Vytáhl jsem nemírového kapra, na srkačku, kde jsou na konci dva háčky. Když jsem ho chtěl vyvlíknout, mrsknul se a druhý háček se mi zabodl do palce ruky. Kapr na jednou, já na druhém háčku. Nejdřív jsem osvobodil jeho, potom jsem odoperoval sebe. Bolelo to jako čert, ale i taková je rybařina.