Vladimír Burjánek: Pozdravna

21. říjen 2018
Líbání na tvář při pozdravu

Kdykoliv jsem šel jako děcko s babičkou a někoho jsme ve vsi potkali, už předem mi říkala, hezky pozdrav. A tak v mládí bývalo zvykem, že děti ve vesnici slušně zdravili dospělé. Možná i proto, že se také znali. 

V čase, kdy lidé utíkali z přeplněných měst, už to bylo horší, neboť expanze „naplavenin" znepřehlednila sousedskou pohodu a čitelnost vísek. Dnes některé paní učitelky i družinářky na vesnických školách i školkách trpělivě vštěpují dětem slušnost pozdravu. Ne vždycky se to daří.

Kousek od nás bydlí mladík, kterého jsem často potkával už jako kluka. Nikdy jsem ho neslyšel pozdravit, ani promluvit. Vypadalo to, že je němý, kdybych nevěděl, že to není pravda.

Muž zvedá ruku na pozdrav

Nedávno kolem nás prováděli rekonstrukci vodovodu, rozkopali silnici a dopravu řídili semafory. Řada aut vyjela na zelenou, ale autobus nás poslední tři zablokoval na zastávce, takže jsme za ním dojížděli ke konci už na zelenou protijedoucích.

První stál právě onen mladík, který otevřeným okýnkem své škodovky sprostě nadával dvěma opožděným automobilům a mně na motorce. Kdyby byl cizí, ale místní by měl pochopit, proč jedeme pozdě. Když navečer šel kolem, nedalo mi to. Hochu, já si vždycky myslel, že neumíš ani mluvit, ale nadávat nám u semaforu ti šlo výborně.

Jen bys mohl vědět, proč jsme se opozdili, když před námi jel autobus. Nemáš přeci hlavu jen na čepici, že?