Vladimír Burjánek: Ořech

Potřeboval bych prořezat vlašský ořech, povídám mu. Dojdi si do krámu, ta mladá krámská co tam prodává, je horolezkyně a loni u nás v ulici řezala Kocourovu třešeň, poradil mi okamžitě. Jaké bylo překvapení prodavačky, když jsem se jí zeptal, nedovedete si představit. Po mé informaci, kdo mi poradil, jen poznamenala suše: neřád jeden. Samozřejmě jsem dumal, jak mu to vrátit, až jsem na to přišel. Občas se scházíme s partou kamarádů v klubovně. Něco uvaříme, koupíme pivo, popovídáme. Šel jsem zase jednou v sobotu na tohle setkání a vidím, že proti mně kráčí ta úplně nejlepší zpravodajka ze vsi. Bleskl mi hlavou nápad a kráčel jsem jí v ústrety dokonce s potěšením. Po pozdravu začal okamžitý výslech. Kam jdu, co tam, budu dělat? Odpovídal jsem vyhýbavě a tajemně, což bábu nastartovalo ještě víc. Já ti to fakt nemůžu říct, jedině pod podmínkou, že budeš mlčet jako hrob, povídám po chvíli. Samozřejmě slíbila. Jdu do klubovny, Nováček se bude za čtrnáct dnů ženit, tak máme dneska rozlučku. Nikomu ale ani muk, zdůraznil jsem. Do baby jak když střelí a během víkendu to věděla celá vesnice. Tak jsem kamarádovi vrátil ten prořezaný ořech i s úroky.