Vladimír Burjánek: Kočka
Náš nejmenší vnouček je temperamentní, neposedný, živý, pořád v letu, jde z jednoho do druhého. Dřív by se řeklo, že je šídlo, dnes jsou tato děcka označována jako hyperaktivní. Snažíme se klučinu přiměřeně klidnit, povídat si s ním a čertíka, který mu často vleze do gatí, držet na uzdě.
Když mu vysvětlujeme, že nemůže pokoušet pejsky, házet hračkami, skákat ze židle a mnoho dalších věcí, moudře kývá hlavou, ale člověk už vidí, že v tříleté hlavičce se rodí další nápady, co právě v téhle chvíli podniknout. Období kolem tří a čtyř let je prý časem vzdoru. Málo platné, dnešní generace mrňousů je daleko živější, informovanější, komunikativnější a je prostě zase o skok dál. To neznamená, že některé osvědčené výchovné procesy, včetně přiměřeného a v pravou chvíli přiděleného potrestání proutkem na zadek, je záležitost zastaralá. Uvědomil jsem si to naposledy, na sklonku léta. Na dvoře rekreačního zařízení si hrály děti, když tu najednou zavřeštěla kočka, která se vyhřívala nedaleko na sluníčku. Vzápětí se vymrštila jedna z maminek s výkřikem: Lukáši, tohle už je moc! Sebrala první klacík a trestala. Oprávněně. V první chvíli jsem si myslel, že klučinovi něco udělala ona odpočívající kočka. Bylo to však opačně, kluk pokousal chudáka kočku. A při výplatě ještě plival chlupy z pusy.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
