Vladimír Burjánek: Kočka

Když mu vysvětlujeme, že nemůže pokoušet pejsky, házet hračkami, skákat ze židle a mnoho dalších věcí, moudře kývá hlavou, ale člověk už vidí, že v tříleté hlavičce se rodí další nápady, co právě v téhle chvíli podniknout. Období kolem tří a čtyř let je prý časem vzdoru. Málo platné, dnešní generace mrňousů je daleko živější, informovanější, komunikativnější a je prostě zase o skok dál. To neznamená, že některé osvědčené výchovné procesy, včetně přiměřeného a v pravou chvíli přiděleného potrestání proutkem na zadek, je záležitost zastaralá. Uvědomil jsem si to naposledy, na sklonku léta. Na dvoře rekreačního zařízení si hrály děti, když tu najednou zavřeštěla kočka, která se vyhřívala nedaleko na sluníčku. Vzápětí se vymrštila jedna z maminek s výkřikem: Lukáši, tohle už je moc! Sebrala první klacík a trestala. Oprávněně. V první chvíli jsem si myslel, že klučinovi něco udělala ona odpočívající kočka. Bylo to však opačně, kluk pokousal chudáka kočku. A při výplatě ještě plival chlupy z pusy.