Vladimír Burjánek: "Doktoři"

6. únor 2011

Po pádu na kole a s pomláceným kolenem jsem se poprvé setkal s naším panem doktorem, tehdy soukromníkem. Léčil celou naši rodinu, byl i psychologem a rádcem v různých životních situacích, znal nejen zdravotní stav od babičky i dědečka, ale byl i u toho, když nás opouštěli.

Chodil jsem k němu i potom, kdy se stal součástí všelidového zdravotnictví, dokud neskončil. Po šedesátce by měl prý člověk mluvit o zdraví jen se svým doktorem. Kult bílých plášťů má u nás v zemi tradici a vážnost. Asi je to náhoda, že v čase avízovaného exodu našich lékařů do ciziny běží na obrazovkách Dietlův seriál Nemocnice na kraji města. Vedle věcí poplatných době tam pozorný divák najde pár lekcí morálních, příkladů profesních i situací lidsky poučných. Jsem také pro, aby kominík nevydělával za půlhodinové vymetení komína víc než špičkový kardiochirurg a slibů politiků už také slyšeli dost. Bez ohledu na konečný výsledek téhle bílé bitvy mně napadlo, kolik asi v těch několika tisících výpovědí současných lékařů je doktorek Čeňkových, doktorů Štrosmajerů, primářů Sovů a kolik na druhé straně nechvalně známých Cvachů. Ti by hledali uplatnění v lépe placené cizině velmi obtížně, když i doma jsou rádi, že by se jich mohli lehce zbavit.

Spustit audio