Vladimír Burjánek: Čím budu

2. březen 2014

Nedělní káva

Téměř v každém rozhovoru se dotyčného ptají, čím chtěl být, když byl malý. A každá generace má své nové objevy povolání, aby se někdy ta starší vracela. Piloty a kosmonauty vystřídají popeláři, zpěvačky a herečky převálcují manekýnky a modelky. Na konci socialismu finančně atraktivní řezníky a zelináře i taxikáře zatlačilo v raném kapitalismu vyhledávané duo lekárníci a optici. Ve výběru lukrativních povolání se prostě po čase něco nového přidá a objeví a něco staršího vrátí, třeba popeláři.

Dětské sny o budoucnosti jsou krásné. Povídali jsme si jednou s našimi vnuky o jejich představách. Ten nejstarší měl tehdy před maturitou a plnou hlavu medicíny a operování. Svůj cíl vyjádřil v tomto smyslu. Předpažil, podíval se na dlaně a řekl: Tyhle ruce mě jednou budou živit. Prostřední vnuk na to reagoval po svém: To mě bude živit hlava, oznámil přesvědčivě! Ten nejmladší, tehdy desetiletý je se zájmem poslouchal a protože nechtěl zůstat stranou, přihlásil se také o slovo. Tebe budou živit ruce, bráchu hlava a mě bude živit maminka, oznámil nadšeně. Často na to vzpomínáme, protože všechno dopadlo téměř opačně.

autor: Vladimír Burjánek