Šel jsem k loutkovému divadlu, abych byl schovaný za paravanem. A celý život si zvykám, že jsem vidět
Dnes pro vás máme pozvání do Divadla Drak v Hradci Králové, odkud za námi přišel do studia Českého rozhlasu Hradec Králové herec a hudebník Jiří Vyšohlíd.
Mohli bychom začít inscenací Zlatovláska, kterou máte na programu ve čtvrtek. Ta vznikla pod režijním vedením velké osobnosti Draku Josefa Krofty a hrajete ji už od roku 2008. Název je Zlatovláska podle Magdaleny Dobromily Rettigové a celé se to odehrává v kuchyni.
Je to přesně tak. Ono to vzniklo tak, že je to druhý díl seriálu o takovém druhu divadla. Ten první díl se jmenoval Jak si hrají tatínkové, a to byla zase pohádka Sněhurka. Která ovšem byla zasazená do dílny, kde byly normálně vrtáky, rozbrušovačky, jeřáb a takoví věci. A tam ti tatínkové, montéři vlastně, kteří tam něco spravovali a dělali, tak vlastně odehráli Sněhurku. No a protože to bylo velmi úspěšné a dodnes se to hraje, tak jsme se s Josefem Kroftou rozhodli, že se udělá ještě jeden díl a že by to mělo být o kuchyni.
Jak vás napadla kuchyň a kuchaři?
Mám pocit, že, že tam už to bylo spojeno s tou Zlatovláskou. Protože v té původní pohádce jsou ta havraňata a teď se tam něco jí a je hlad. Že to má prostě s jídlem cosi společného. Původní záměr byl, že to budou hrát holky, když je to kuchyň. Aby ta první pohádka byla klukovská, tam byli jen kluci. Jenže pak se nějak zjistilo, že je takové moc normální moc. Že ty holky v kuchyni jsou pořád. Tak jsme řekli, že to budou zase jenom kluci a že to budou kuchaři. Taková ta profesionální kuchyň v restauraci.
A je tam tedy vůbec princezna, když tam jsou samí kuchaři?
Je tam princezna, ale strašně maličká. A je to cukrová princezna, ta Zlatovláska. Ale já to nechci prozrazovat dopředu.
Loutkové divadlo je vlastně trošku na bázi dětské hry, my si tam tak blbnem. Proto člověk taky zůstává pořád mladý. Protože pořád jen vymýšlí ptákoviny, dá se říct.Jiří Vyšohlíd, herec a hudebník divadla Drak
Divadlo Drak totiž mělo už jednu legendární Zlatovlásku. To bylo v 80. letech, taky to režíroval Josef Krofta, taky jste tam hrál mimo jiné i vy. Jaké to bylo dělat dvakrát na stejném tématu? Jaká byla ta předchozí?
Ta předchozí Zlatovláska byla úplně jiná. Jednak to byl text Josefa Kainara, který kdysi napsal pro divadlo Radost. Takový krásný, veršovaný. Scénu dělal Petr Matásek. A bylo to takové zvláštní. Ta Zlatovláska není vlastně nějak veselá pohádka. Tam se zabíjí. Na konci jsou takové ty vraždy. Sice to potom dobře dopadne, ale je tam ten zlý král. A my se tenkrát rozhodli, že to bylo pojaté, včetně scény, jako taková mystika trošku. Já jsem dělal muziku a rozhodli jsme se, že to bude vše na pusu, jen živé, žádné nahrávky. Prostě jenom 5 nebo 6 lidí a čistě zvuk z pusy. A je fakt, že si někdy učitelky stěžovaly, že je to moc smutné. Ale tahle nová Zlatovláska, to je úplně o něčem jiném. Je veselejší.
A vy jste k ní taky dělal hudbu?
Ano. Tady je ta hudba taky zvláštní, protože v kuchyni se dá skoro všechno použít jako hudební nástroj. Hned na začátku, jak začínáme vařit, tak je to skladba na hrnce, na mixér, na různé flašky a takové věci. Celá ta muzika musela být buhužel většinou nahraná, protože už nebyly ruce, kdo by to hrál.
Jednou jste říkal, že před dětmi se vám hraje víc uvolněně než před dospělými. Stále to platí?
Já jsem měl původně problém tím, že nemám takovou tu klasickou povahu na herce a šel jsem k loutkovému divadlu, protože budu schovaný za paravanem. Tak jsem si celý život zvykal na to, že jsem vidět. S těmi dospělými diváky je to zvláštní v tom, že my si vlastně hrajeme. Ty naše inscenace jsou hodně o tom, že my si hrajeme. Loutkové divadlo je vlastně trošku na bázi dětské hry, my si tam tak blbnem. Proto člověk taky zůstává pořád mladý. Protože pořád jen vymýšlí ptákoviny, dá se říct. A já jsem tedy minimálně zaznamenal, že při těch představeních, Zlatovlásku v to počítaje, se dospělí baví víc než děti. Protože ty děti tohle znají, ony si taky hrají a normálně berou třeba tužku nebo hrníček a to je královna a to je král. A tahle si povídají a hrají. Ony to vnímají jen jako příběh. A nějaké fóry navíc, kterým se zasmějí. Ale pro ty dospělé je to trhák, protože oni se najednou vrací do dětství. Pro ně to je objev.
A ještě jednu zajímavost má tahle inscenace. Hraje se od roku 2008 a prý se od té doby už několikrát měnil představitel Jiříka. Teď máte zase nového?
Teď máme nového, docela čerstvého. První byl Jirka Kohout, s tím jsme odehráli spoustu představení. Jirka potom odešel do Prahy a přišel Dušan Hřebíček. Ten to přezkoušel, ale hrál strašně málo. On to hrál v angličtině, my jsme to hráli v New Yorku při nějaké příležitosti. A Dušan pak bohužel odešel taky z divadla do Brna. Takže teď k nám přišel nový herec Milan Hein. A to je teď čerstvý Jiřík.
A další známou inscenaci divadla Drak Černošskou pohádku také stále ještě hrajete?
To je čerstvý příběh, protože my to hrajeme už 18 let. Je to hrůza. Každý rok nám přibydou dvě, tři inscenace, takže se musí obehrávat. A ty staré věci už tam jako časově překáží, že nejdou odehrát. Tedy my jsme minimálně poslední 4 roky tu Černošskou pohádku hráli vždycky jen třeba jednou, dvakrát za rok. Ta inscenace je taková jako na přesno. Skoro se tam nemluví a je to všechno o pohybu, ale o přesném pohybu. A jak se ta inscenace nehraje, tak tyhle věci člověk zapomene. Není v takovém tom automatismu, v kterým to musí fungovat. My jsme už taky o 20 let starší. To je pohybové divadlo, opravdu pořád nějaký pohyb, ohýbání a skákání, takže nám to dává pěkně zabrat.
Když mluvíte o té fyzičce, naposledy jste tady u nás v rozhlase říkal, že jste se pustil do sportování. Že jste dělal lukostřelbu, ale to bylo docela statické. Takže jste se potom dal na kolo, na lyžování. Pokračujete v tom dál, vydrželo vám to?
Musím, snažím se. S tím kolem je to horší, protože já teď řeším ještě další věci. Začal jsem dělat víc muziku a máme takovou mlaďáckou kapelu Dragon's Brew. A cvičím na klavír a to mi zabere hodně času. Ale rozhodně denně hodinu cvičím, ráno takové stařecké cvičení, spíš protahovací, ale taky posilování. A na lyže jezdím do Alp, ale vždycky maximálně tak dvakrát za sezonu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
