Pozdní podzim je ten správný čas na sázení česneku. Důležité je ruční dělení paliček
Česnek je zelenina, která je pro českou kuchyni nepostradatelná. Málokdo si bez něj dovede představit například bramborák. Je spousta druhů česneku, dokonce existuje i odrůda pro žlučníkáře, kteří si ho jinak musí odpírat.
Na farmě rodiny Pechových v Útěchovičkách na Vysočině jsme našli paličák, nepaličák, rané i pozdní odrůdy, ale především rady, jak česnek sázet.
Česnek se sází až v době, kdy teploty zůstávají pod devíti stupni Celsia. „Aby ta půda byla chladnější, aby česnek hned nevyrazil a nerostl,“ říká farmář Daniel Pech. On sám zasadil česnek už v půlce listopadu proto, že kdyby později přišly deště, už by se na pole nedostal. „Asi by to bylo lepší v prosinci, ale jakmile zaprší, tak se tam dostaneme až v únoru,“ vysvětluje. Česnekové pole Pechových je už také přikryté netkanou textilií. To proto, že už se v posledních letech nedá počítat se sněhem a holomráz by mohl česnek poškodit.
Kvalitní úrodě česneku může velkou měrou pomoci kvalitní sadba. Ideální je rozdělovat paličky na jednotlivé stroužky ručně. „Spousta lidí používá nůž, někdo to mačká nohou, paličkou. To je špatný,“ říká Daniel Pech s tím, že paličky česneku k sadbě by měly být velké a zdravé. I samotné sázení je nejlepší provádět ručně. „Hloubku bych volil šest sedm centimetrů. Dáváme jich deset až dvanáct do metru,“ říká farmář.
Česnekové stroužky je dobré před sadbou namořit nebo aspoň dát do vody. „Na moření se používá sulka, je na bázi síry. Nechá se to tam hodinku až dvě, ten česnek to vtáhne a líp zapustí kořeny,“ radí Daniel Pech. Po namoření mohou stroužky hned do země. A pokud je zemina opravdu hodně vysušená, může se zalít.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.






