Potleskem nás prosím nerozmazlujte, říká zpěvák Marien Víťa Troníček

Víťa Troníček na výročním koncertě Marien v Pardubicích (19.11.2016)
Víťa Troníček na výročním koncertě Marien v Pardubicích (19.11.2016)

Hostem Záletů je frontman kapely Marien Víťa Troníček a na Českém rozhlasu ho můžete pravidelně slyšet ve Folkových pohlazeních. Narodil se v Pardubicích a jako kluk vyrůstal na horské rekreační boudě v Orlických horách.

Po návratu s rodiči do Pardubic vystudoval strojařinu a lidovou školu umění. Moderoval na soukromých rozhlasových stanicích a nakonec zakotvil v Českém rozhlase. V roce 1992 založil folkovou kapelu Poupata. Posledních 15 let je frontmanem kapely Marien.

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na dětství na horách, která vám automaticky naskakuje?

„Řekl bych, že se to nedá dát do jedné, obzvlášť když už v době dospívání po tragické nehodě autobusu na Slovensku, jsme zůstali s tátou a bráchou sami, o to víc se vzpomínky na dětství, kdy jsme byli kompletní rodina, barví do naprosto okouzlujícího hávu. Jakákoliv vzpomínka je posvátná a hřejivá. Bylo to krásné dětství, kde se nám sice na boudě střídali po týdnu kamarádi a přijížděli další rekreanti, a my byly děti správců a měly jsme k dispozici lyžařský vlek, sklad sportovního náčiní a to dětství se pak odehrává takhle. Přijdete ze školy a můžete lyžovat do večera.“

Vaše hudební začátky jsou staršího data, Poupata jste zakládal v roce 1992, co si z toho roku vybavujete jako nejsilnější moment?

„Poupata byl takový přerod z turistického oddílu. My jsme hráli několik let předtím, děti spolu hrají a brnkají a zkusí první soutěže a myslím, že už tak v roce 1991 jsme měli nějaký úspěch a 1992 jsme získali pozvání na velké festivaly. To nám bylo šestnáct a najednou jsme stáli ve Svojšicích před několika tisíci diváky.“

Folkovou skupinu Marien drží pohromadě rodinné a kamarádské vazby

V životě kapel, kterými jste prošel, byly i těžké momenty, třeba když tragicky zahynul jeden z vašich kolegů v Alpách. To jsou věci, které se daří s pomocí muziky překonat?

„To je, jako když vám někdo usekne ruku, když vám zmizí kamarád. Obě kapely, ať už to byla Poupata nebo Marien, jsme založili na hlubších základech, než jen muzikantských. Člověk postaví kapelu, aby mu dobře zněla, u popových kapel řeší, aby to třeba i dobře vypadalo, ale pro folkaře jsou tyhle věci vedlejší. V kapele je dnes můj švagr, bratr, manželka, můj bývalý žák na kytaru, náš bývalý soused… Prostě okruh lidí, kteří spolu začali muzicírovat, zjistili, že to zní a teprve pak ta posluchačská odezva nás přivedla do větších sálů. Personálních změn nepamatuju tolik, to se stávalo zřídkakdy a většinou je to na přátelské bázi, protože někdo nemůže třeba kvůli rodině nebo jiným aktivitám. Ale když někdo odejde ze dne na den, jako Zubřík, tak to je jiné. Po něm zůstala jedna jediná píseň a v tu chvíli se z ní stal symbol.“

Vy jste zakládal také Divadélko pro školy, to bylo někdy v roce 2006.

„Myslím, že máme asi čtrnáctou sezónu.“

Děti jsou nejnáročnější publikum, ne?

„Jsou, ale zároveň když je to baví, tak jsou nejlepší publikum, které si můžeme přát. Divadýlek, která dělají představení pro školky je spousta, ale my hrajeme pro druhé stupně základních škol a střední školy, jim vyprávíme o Voskovcovi a Werichovi, o Shakespearovi, Čapkovi a různé další vzdělávací pořady. Jsme akční divadlo, takže nemáme problém škrtit Desdemonu v hledišti nebo popravit v Nebi na zemi největšího syčáka ze školy a tahat je na pódium a hrát s nimi.“

Našla jsem také ve vašem životopise větičku, že jste účinkoval v Klicperově divadle v Hradci Králové.

„Přišel jsem tam jako muzikant v záskoku a zůstal jsem tam několik her jako kytarista v hudební kapele doprovázející muzikály. Hrál jsem třeba v Baladě pro banditu nebo ve Špatně placené procházce nebo Hoří, má panenko! Pro mě krásná léta s fenomenálními muzikanty.“

Kdybyste si mohl do svého pořadu Folková pohlazení pozvat kohokoliv, bez ohledu na to, jestli je to reálně možné, kdo by to byl?

„Karel Kryl. Protože dost často na to narážím i s ohledem na to, co se v naší zemi děje. A i několikrát jsem byl svědkem toho, kdy se Krylův odkaz překrucuje a použije trošku tendenčně.“

Folkovou skupinu Marien drží pohromadě rodinné a kamarádské vazby

Na internetu jsem poslouchala váš koncert, kde jste o jedné písni říkal, že zahrát si ji je váš splněný muzikantský sen. Víte, kam mířím? A slíbil jste, že jiný sen už mít nebudete. Platí to?

„Hotel California, vím. Tam šlo o ten muzikantský sen a kapelu jsem přesvědčoval asi 13 let, že to zvládneme, zazpívat si Eagels ve verzi, kdy se vraceli po letech na scénu a přišli s akustickými nástroji, udělali úžasnou nahrávku a my jsme to replikovali, naučili se to tón po tónu a získali jsme za to obrovské uznání z řad muzikantů, starých pardálů, pro které to je kultovní píseň. To velice potěšilo a to byl můj muzikantský sen.“

Na jednom z koncertů zazněla taky věta Potleskem nás prosím nerozmazlujte. Na to asi nedojde, nicméně za co všechno vás budou moci diváci na výročním koncertě v Ideonu 9. listopadu rozmazlovat?

„Pokud se vše povede, tak bychom se mohli potkat s bývalými členy. Je to 15 let a ti, co můžou, tak s těmi bychom mohli zavzpomínat písničkou na období, kdy kapelou prošli. Jestli se tohle povede, tak budu rád. Diváci tak uslyší všechny hlasy, které s námi kdy byly. Ale Ideon není nafukovací, je vyprodáno, a tak z toho vznikly další koncerty, budeme hrát v Hradci Králové, v Dobrušce, zkoušíme domluvit Chrudim.“

Mám dojem, že zůstáváte pravým pardubickým patriotem. Je to pro vás důležité?

„Mám rád mezilidský humor, takový ten co z nás dělá to, co jsme – myslím z hlediska národní tradice. Mně se to pošťuchování s Hradcem Králové líbí, podle mě to obě strany obohacuje a posouvá a je to legrace. V tomhle směru a díky písni Kluk z Pardubic jsem lokální patriot, mám Pardubice rád, pro rodáky, historii, hrdinství zdejších lidí v době 2. světové války. Přišlo mi vždycky, že jak to bylo víc dělnické město, tak je mi bližší ta atmosféra, než salon republiky. A to nemyslím zle, protože poslední dobou i s kapelou Marien máme víc koncertů a odezvu v Královehradeckém kraji, než v Pardubickém. Takže musím smeknout. A mám rád obě města.“

Na závěr Záletů nesmí chybět štafeta otázek, minule tu se mnou byl varhaník Pavel Svoboda. „Ve folku se tolik neorientuji, ale jako malý jsem chodil na Orlické ozvěny a zajímá mě, jak je to s festivaly folkové a country muziky, jestli jich je hodně a jestli jsou dobře financované.“

„Jsou různá měřítka. Dřív třicetitisícová Porta byla jedním ze dvou, tří festivalů a všichni jezdili tam, ale dnes je hudba snáz dosažitelná a festivalů o velikosti pětitisícové návštěvnosti je po republice asi pět nebo šest, spoustu festivalů tisícovkové návštěvnosti a naprostý bezpočet akcí typu Orlické ozvěny a to se nedá ani spočítat. Nicméně my jako kapela kdybychom vzali všechno, tak nemáme od května do října žádný volný víkend a každý víkend hrajeme třikrát. To je obrovské množství akcí, a když to člověk sečte, tu návštěvnost, tak zjistí, že to není menšinový žánr.“