Odměna za pomoc i věno. Historie receptu na hořické trubičky umí překvapit
Křupavá trubička s kakaovým krémem přežila války i dobu socialistického potravinářství. Dnes možná slaví víc úspěchů než kdy jindy. Našla si cestu do světa, k dětským i dospělým konzumentům, gurmánům, hlavám státu nebo dokonce diabetikům. A jak se tento fenomén dostal do Hořic?
Chceme-li poznat historii hořických trubiček, musíme se vrátit do roku 1812, kdy městem procházela napoleonská vojska. U tamních obyvatel nacházeli zbídačení vojáci azyl, přičemž se jeden z nich vydával za Napoleonova kuchaře. Za pohostinnost a ošetření prozradil jisté paní Líčkové recept na Napoleonovu oblíbenou pochoutku v podobě trubiček. Všem chutnaly a každý na ně chtěl znát recept, paní Líčková ho ale neprozradila. Recept se v rodině dědil po přeslici.
Trubičkové báby
S pečením trubiček začaly dcery paní Líčkové brzy podnikat. Chodily s nůšemi a trubičky prodávaly, nebo si je zvaly hospodyně, aby jim dobrotu na nějakou rodinnou oslavu napekly. Říkalo se jim dokonce trubičkové báby. Sladké trubičky coby pochoutku z města Hořic proslavil následně Karel Kofránek, který se do rodiny přiženil a jako věno dostala jeho nastávající žádanou recepturu.
Pan Kofránek byl zdatný podnikatel, zdokonalil a především mírně zmechanizoval výrobu, objel s trubičkami zemské i zahraniční výstavy a posbíral celkem 65 známek a ocenění. Jeho elektrický přístroj na výrobu oplatek byl roku 1898 patentován. V té době už se Hořické trubičky vyráběly komerčně a dokonce se exportovaly do Německa, Anglie, Francie, Turecka, Ameriky a Šanghaje.
Jak se pečou trubičky
Na pečení trubiček se nejprve používaly těžké litinové oplatečnice, ve kterých se pekly placky na otevřeném ohni. Šlo ale o zdlouhavou výrobu. Dnes je tato část i u ručně vyráběných trubiček zmechanizovaná. Po upečení musí placky vydržet přibližně tři týdny ve vlhčím prostředí, jinak by se nemohly po zahřátí stáčet na obyčejné dřevěné tyčce.
Recept na trubičky se nakonec nepodařilo utajit a za první republiky už se hořické trubičky pekly v mnoha rodinách. Výrobci si je postupně vylepšovali a dnes je zhruba stejně početná skupina zastánců trubiček „jen“ sypaných (potřených rozpuštěným máslem, s cukrem, vanilkou a skořicí) jako těch plněných kakaovo-máslovým krémem. Po znárodnění v roce 1949 byly Hořické trubičky do roku 1962 vyráběny ve Fejtově továrně, poté postupně pod hlavičkou národního podniku Pardubický perník, Průmysl trvanlivého pečiva či Podniku místního hospodářství.
Po roce 1990 se do výroby opět pustili soukromníci, kteří si sladký fenomén hýčkají. Hořické trubičky se díky nim od roku 2007 honosí titulem Chráněné zeměpisné označení. Vyrábí trubičky duté, sypané, plněné, celo i polomáčené nebo vhodné pro diabetiky. Sortiment výrobců je pestrý, v okolí Hořic jich působí pětadvacet. Hovorkovy trubičky například získaly ochrannou známku Regionální potravina.
Trubičky se z Hořic už tradičně vozí jako suvenýr. Ochutnali ho ostatně i vzácní hosté, kteří do města zavítají. V podobě dezertu byly na jídelním lístku pro prvního prezidenta T. G. Masaryka a na hrad si je objednala paní Havlová a paní Klausová.
