Neděláním vychovává diváky. Ti zjistí, že loutka je opravdu zajímavější než mobilní telefon

29. září 2017
Herečka a lektorka Divadla Drak v Hradci Králové Anna Hrnečková učí děti poznávat divadlo

„Nedělání" jsou tvůrčí dílny pro děti. „Jde nám o to budovat vztah k divadlu obecně.Tím, že necháme děti na vlastní kůži zažívat, co je to divadlo, že si ho zkusí samy zahrát, pochopí, jak náročné je vymyslet námět a pak jej zpracovat i provést. A tím si vychováváme budoucího diváka," usmívá se herečka a lektorka Divadla Drak v Hradci Králové Anna Hrnečková.

Kdy držela poprvé loutku v ruce a proč už ji nepustila? Jak se liší dětské publikum v Koreji od toho našeho?

Musíme to nedělání trošku uvést na pravou míru. Protože ono to je vlastně pořádné dělání a na všechny možné způsoby.
Nedělání to jsou tvůrčí dílny pro rodiny, pro rodiče s dětmi, které se konají vždy v neděli, proto to je Nedělání. Jsou to dvě hodiny dílen po celém Labyrintu, což je nová budova, kde je muzeum loutek, galerie, herna, studio. My jsme se rozhodli, že prostě přivedeme hodně rodin s dětmi, které už třeba i znají to muzeum loutek. A teď v neděli budou zažívat Nedělání, které jsme nazvali V černém lese. Tentokrát tedy kolem tématu lesa. V Labyrintu se nabízí spousta drobných dílen, aktivit, ať už zážitkových nebo takový sportovních.

Takže třeba někdo bude vyrábět muchomůrku červenou?
Vždycky se vyrábí. Vždycky čteme dětem knížky, vždycky se nějakým způsobem bloudí labyrintem. Pokaždé to má jinou motivaci a jiný cíl.

A co tam dělají rodiče?
Rodiče dělají to, co se jim chce. Takže buď spolupracují, někteří rodiče se sami účastní, chtějí bloudit. Chtějí se prostě vrátit do toho dětského světa. A přijdou si to užít. A to je sympatické.
Těch je mnoho, moc rádi je vidíme.

Herečka a lektorka Divadla Drak v Hradci Králové Anna Hrnečková učí děti poznávat divadlo

Pak jsou určitě rodiče, kteří odloží děti a řeknou si: vy je budete krásně lektorovat a já si dám kávu.
Ano. Jsou takoví rodiče. Ale ti ať také přijdou, taky je rádi vidíme. Cílem toho Nedělání prostě je, aby si to opravdu užili. Celá rodina. Společně. Nebo aspoň maminka s dítětem nebo tatínek se svým potomkem.

A výsledkem je tedy nějaká akce, nějaká pohádka, která se pak hraje?
Po dvou hodinách, když si hrajeme v tom Labyrintu na nejrůznější způsoby, tak se potom všichni přesuneme do studia, kde se hraje malá pohádka, která nebývá z produkce Draku. Tentokrát jsme pozvali Mirku Bělohlávkovou s pohádkou Perníková chaloupka.

A na to se všichni dívají.
Na to se všichni dívají a jsou jakoby připraveni na tu pohádku. Protože se už dvě hodiny zabývali tématem, které ta pohádka řeší. Nebo byli v prostředí, ve kterém se ta pohádka odehrává.

Děti zbloudily v lese a už to jede, perníková chaloupka.
Ano. Zbloudíme v lese a budeme mít větší pochopení pro Jeníčka a Mařenku.

Herečka a lektorka Divadla Drak v Hradci Králové Anna Hrnečková učí děti poznávat divadlo

To je krásná věc. Kolik se tam vejde rodičů a dětí, aby si přišli tohle zažít?
Kapacita je 80 osob. Začínáme v neděli ve 14 hodin. Od dvou do čtyř se vlastně děje stále to samé a užít si to trvá přibližně hodinu, hodinu a půl. Tedy když někdo přijde v půl třetí nebo ve tři, tak pořád ještě krásně stihne si všechno užít. Stále stihne projít všechny aktivity, aby v 16 hodin stihl tu pohádku. Ale ta vstupenka prostě platí na celé tyto tři hodiny.

A to je vaše práce v divadle Drak? Vy jste i herečka.
Ano, já jsem původně herečka. Ale už vlastně docela dlouho dělám něco, co se jmenuje Divadelní edukace. Je to krásná práce a hrozně mě to baví. Je to vlastně taková péče, taková komunikace s dětmi v divadle a se studenty. Má to mnoho podob a taková ta hlavní podoba jsou dílny pro školy, které blíže seznámí děti a studenty s tím, co to je divadlo.

Protože se to odehrává v loutkovém divadle v Draku, tak je prostředníkem a nosičem té komunikace loutka?
Někdy ano, někdy ne. Máme dílny loutkové se stínovými loutkami, vyrábíme loutky s dětmi. Ale zároveň máme dílny herecké, kde jsme za hodinu a půl schopni s celou třídou sehrát celého Romea a Julii a vždy z toho mají velkou radost. A já také. Máme dílny pohybové, kde se bavíme o tom, jak se pohybem dá vyjádřit vlastně téměř všechno. Máme takové různé zážitkové dílny, kdy si představujeme, že jsme v divadle v noci a nevíme, jestli ty loutky jsou ted živé nebo co se tam vlastně v noci děje a tak dále.

Když nastoupí třída školních dětí s těmi mobily, máte tam někdy také sabotéry, kteří se nenechají utáhnout?
Mně se to prostě neděje. Oni přijdou do divadelního prostoru, kde se rozsvítí, pustí se nějaká hudba a já prostě nezažívám odpor. Zažívám trošku děti, které zlobí nebo se bojí a nechce se jim hned jít do těch hereckých aktivit, že se třeba stydí. Možná je Hradec Králové výjimečné místo v České republice.

Do jaké míry je ten svět divadla a loutek konkurenceschopný tomu světu elektronickému? Milují děti divadlo přirozeně, nebo je zapotřebí je dnes už k tomu vychovávat?
Já mám pocit, že je děti potřeba nějakým způsobem vzdělávat v tom, jak k divadlu přistupovat. Co to divadlo je, k čemu nám to divadlo je v životě. Ale nemám pocit, že je potřeba děti vychovávat už v tom užívat si ten zážitek. V tom ony jsou mnohem lepší než my. Zvlášť ty malé děti ve školce jdou s tím představením. Ale potom se to samozřejmě lehce může vytrácet. A mám pocit, že tohle je něco, čemu se odborně teď říká divadelní gramotnost, ke které lze opravdu lidi vychovávat.

Herečka a lektorka Divadla Drak v Hradci Králové Anna Hrnečková učí děti poznávat divadlo

A musí se začít s těmi malými.
Myslím si, že je potřeba malinko budovat jejich vztah k divadlu. A vést je k tomu, aby pochopili, že to divadlo prostě má v životě člověka místo. Amůže jim být přínosem a má cenu se do něj vracet. Ale někdy jde vlastně jen o to, aby v divadle zažily něco příjemného a měly s divadlem spojený dobrý pocit. Na divadle nás nejvíc baví, že je to živý organismus, že se to děje teď. Když něco hodím na jeviště, tak opravdu ovlivním tu akci. Lze tomu pomoci, aby děti pochopily, že to, co na tom jevišti vidí, není potřeba ničit. A že mohou vstupovat do interakce s tím, co vidím, úplně jiným způsobem.

V současné době je vůbec hlavně loutkové divadlo hodně o interakci s dětským divákem. Je součástí snad skoro každého představení. Je to dobře?
Je to určitě dobře. Ono je interakce a interakce. Jsou skutečně velmi zajímavé divadelní projekty, kdy jsou děti vedeny k přemýšlení o věcech, vedeny k vyjádření vlastního názoru.

Nebo i posunují děj mnohdy.
Ano, že se prostě cítí součástí té věci. Je to mnohem lepší pro jejich soustředění, protože opravdu pro malé dítě soustředit se hodinu v kuse, je strašně náročné. A ve chvíli, kdy může vstupovat do akce, ať už fyzicky nebo i třeba jen slovně, tak mu to samozřejmě strašně pomáhá v tom soustředění.

Jsou děti v tomhle ohledu stejné všude na světě? A já se ptám, protože vím, že vy můžete srovnávat.
Pracovala jsem v Himálaji chvíli s indickými dětmi, dvakrát za sebou jsem pracovala v rumunském Banátu s dětmi. Vlastně ten základ zůstává stejný. Měla jsem teď minulý rok příležitost navštívit Soul, vedla jsem dílnu v Koreji. Dílnu, která se vázala na loutkovou výstavu, ale tam mi bohužel nedali do ruky děti. Tam jsem měla jen takový workshop pro lektory, kteří potom budou pracovat s dětmi.

Herečka a lektorka Divadla Drak v Hradci Králové Anna Hrnečková učí děti poznávat divadlo

Tak to je ale škoda.
Mrzí mě to, protože jsme se tam dostali na skutečně zajímavé debaty s těmi lektorkami. Ty jsem nikdy vlastně nepřesvědčila během té dílny ani po ní, že děti odloží ten mobilní telefon. Prostě nevěřily, že když položím na zem loutku a budu se dětí ptát, děti pojďte se podívat, co to je a pak s tou loutkou pomalu začnu hrát, že to přitáhne jejich pozornost. Oni mi prostě tvrdili, že děti už jsou natolik zvyklé na elektroniku, že nemůže být loutka zajímavější než mobil. A já jsem jim říkala, že to musí zkusit. Protože nevěřím tomu, že by korejské děti nezaujala loutka ležící na zemi, která se potom začne hýbat. Oni říkali: jak to děláte s těmi mobilními telefony? To české děti asi ještě nemají mobilní telefony. Já jsem říkala: české děti normálně mají mobilní telefony. A oni na to: to je skutečně vypnou? A já jsem odpovídala: ne, nechají si je prostě v šatně. A oni tak na sebe koukali a říkali si: to je dobrý nápad, říct jim, ať si je nechají v šatně. Aha. Tak to mi tedy přišlo děsivé, tyto jejich otázky.

Takže v tomto směru jsme na tom asi lépe než v Koreji.
Měla jsem velkou radost, že jsme na tom lépe než v Koreji, ano.

Tedy v neděli bude jedna z dílen Nedělání otevřená pro rodiny s dětmi. A začíná se ve dvě hodiny odpoledne.
My jsme se teď dohodli, že budou čtyři Nedělání za sezónu. Protože je to skutečně náročná akce. Účastní se jí hodně dobrovolníků, které si nesmíme vyčerpat. Takže budou čtyři. Jedno bude teď v neděli, druhé bude v prosinci, to bude vánoční Nedělání 3. 12. Potom bude jedno na začátku února a na jaře 15. dubna. Vždycky je to Nedělání úplně jiné. Vždy se vytváří ten program úplně znovu, je originální, navázaný na tu konkrítní pohádku, kterou pozveme.

Tak vás tuto neděli zveme do Divadla Drak do Labyrintu na Perníkovou chaloupku. A na dílnu Nedělání na téma "V lese".