Na první pohled krása, na druhý pak drsný život našich krajanů. Pokora, úcta a obdiv. To je Banát

21. únor 2017

Vladimír Zika a Banát. Krásný i drsný život našich krajanů nad Dunajem na hranicích Rumunska a Srbska. Na první pohled krása, kouzelné, nedotčené a určitě i voňavé přírody. Na ten druhý pohled potom neuvěřitelně drsný a těžký život i našich krajanů nad Dunajem na hranicích Rumunska a Srbska. To je Banát tak, jak jsem si ho představil já jenom díky několika fotografiím na Internetu a něco málo čtení. Člověk, který Banát na vlastní kůži zažil, sedí ve studiu a je to cestovatel Vladimír Zika.

Je ten můj pocit, který na mě dýchnul z fotografií, pravdivý aspoň trochu?
Je pravdivý, ale samozřejmě trochu romantický.

Musíme říct, že právě tahle ta oblast se poslední dobou stává pro české turisty hodně přitažlivou, a to nejenom díky té jedinečné přírodě, ale taky díky velmi tedy početné české komunitě, která tam žije. Tak co tam přivedlo vás?
To je celý příběh. V roce 1988 jsem potkal náhodou ve vlaku dvě ženy, které jely do Prahy a do Chebu a měly zvláštní akcent, zvláštní nářečí. A já jsem je oslovil s tím, že jsem netušil, odkud vůbec jsou. A ony řekly, že jsou rumunský Češi. A já jsem hodinu poslouchal jejich vyprávění, jak tam žijou. To bylo něco tak neskutečnýho před těmi 30 lety, že jsem říkal, to chci vidět.

Česká komunita je tam opravdu hodně početná, dokonce tam je 6 českých vesnic přímo. Projel jste je, nebo prošel možná, všechny, protože tam, co se týče té dopravy, je to hodně složité, viďte?
Ono to je tak, že ty vesnice jsou rozsety po vysočině nad Dunajem. A jsou mezi sebou poměrně daleko a my jsme tam byli dvakrát. V roce 2000 poprvé a vloni podruhé. A pokaždé na kolech a na těch jsme jezdili mezi těmi vesnicemi.

Jak je možné, že se tam ta česká komunita udržela a možná i trošku zakonzervovala oproti okolnímu světu?
To je správný postřeh. Je to tak, že pro Rumuny ty Češi byli daleko, vysoko, byli odtažitý, ani Ceausescův režim tam na ně nedosáhl. Takže oni, co si vypěstovali, to měli a dokonce v historii to bylo tak, že ty imigrantské vlny, který tam přišly, nebyly jenom z Čech, byly i z Německa a byly i z Maďarska. A pokaždé ta česká komunita je vsákla. Ty ostatní národy se tam prostě přizpůsobily Čechům.

Chcete poznat rumunský Banát s početnou etnickou skupinou našich krajanů? Jiřina Mužíková je navštívila a fotografovla

Tam se asi opravdu člověk vrátí možná o několik stovek let zpátky.
Ona ta globalizace postupuje samozřejmě vysokým tempem, ale v roce 2000 to bylo úplně o něčem jiném. Takže tenkrát to bylo tak, jako kdyby tam byli naše babičky a dědové v podstatě.

A změnilo se to tedy od toho roku 2000?
Ano, už se to změnilo. Ale zase ne o tolik, aby to nebylo pro nás atraktivní.

Čtěte také

Naši krajané, kteří tam žijí už po několik generací, jak se řtam vlastně dostali?
První vesnice je Svatá Helena. Ta byla založena roku 1824. A jaké to bylo? No příjemné, mazlivé, úžasné, protože ta vstřícnost těch lidí a to, jak oni spokojeně v podstatě žijí, tak to je něco neskutečného.

A jejich čeština?
Je pokaždé jiná. Každá ta vesnice pochází z trošku jiné oblasti. Takže ta jejich čeština je samozřejmě archaická, ale každá vesnice má trošku jiný akcent. V Gerniku je česká škola, na Heleně je česká škola. Tam dojíždějí čeští učitelé. Čeština tam pořád žije.

Vladimír Zika a Banát. Krásný i drsný život našich krajanů nad Dunajem na hranicích Rumunska a Srbska

Jak vás přivítali? Protože tam se prý typicky vítají hosti slivovicí nebo panákem nějaké kořalky.
To je trošku zavádějící. Samozřejmě to je tak, že si vás tak úplně nevšímají, protože dnes je to docela běžné, že tam Češi jezdí. Češi už tam mají dnes chalupy. Ale když potom u nich bydlíte a oni nabízejí nocleh a snídani nebo jídlo, tak potom je to u nich velice příjemná záležitost.

Vladimír Zika navštívil rumunský Banát a my si povídáme o tom, jaký je tam život obyvatel českých vesnic. Možná bychom si to teď mohli trochu zeměpisně upřesnit. Kde to přesně je? Já jsem říkal na rumunsko-srbských hranicích. A vy jste mi říkal, že to není jenom to Rumunsko.
Banát je historické území, které tak bylo označováno za doby Rakouska-Uherska. Takže Banát zasahuje i do Srbska, i tam je česká komunita, která čítá asi 1 500 Čechů. Je tam jedna česká vesnice, jmenuje se Česko Selo, je tam starosta, který se jmenuje Tesař a jeho dcera tady studovala Biskupské gymnázium v Hradci Králové. No a část Banátu je i v dnešním Maďarsku.

Jak velká je to oblast?
Dejme tomu jako náš kraj, by se dalo říct. A naši předci tam přišli proto, že je tam najal hrabě Madiai, kterej měl pronajato to území od rakouské vlády. Byl to Maďar, tedy z Uher a potřeboval tam dostat lidi, aby tam v těch lesích pro něj pracovali. Potřeboval dělníky. To osídlení se uskutečnilo v několika vlnách. Ale ta historie, to je na dlouhé povídání. Většinou se tam dostávali na vorech. To znamená ty povozy, kterými se z Čech dostaly k Vídni, se nalodily na vory a několik dní s nimi putovali po Dunaji až do oblasti Banátu.

Jaký je tam život dnes? Čím se převážně živí?
Zemědělstvím. Dříve tam byly doly, dnes ještě jeden doznívá a ti lidé byli horníci v hlubinných dolech. Ženy pracovaly na povrchu a jedině lidé v Eibentálu a okolí tam berou důchod. Jinak tam nikdo nic nebere, žádné peníze.

Takže oni jsou naprosto soběstační tam, dokáží si všechno vyrobit, vypěstovat. Jaké lahůdky? Určitě pravý ovčí nebo kozí sýr, domácí marmelády.
Ano, to hodně produkují. Dobytek je pro ně samozřejmě důležitý, protože oni se tím skutečně živví. Můžu dokladovat třeba to, že jsme si loni přivezli kilo kozího sýra za 100 našich korun, nádherný sýr. Takže to bylo zajímavé.

Vladimír Zika a Banát. Krásný i drsný život našich krajanů nad Dunajem na hranicích Rumunska a Srbska

Byla by velká chyba, kdybychom se nezmínili o zdejší přírodě, protože ta je prý úžasná. Prý louky nikdy jinde na světě nevoní tak, jako právě tam.
Tak to je takové zavádějící samozřejmě, ale víte co, když třeba putujete na kole z jedné vesnice do druhé půl dne, tak si to hodně užijete. Ano, je to pravda, jsou tam krásné louky, krásné lesy, bukové, nedotčené, původní. Takže po této stránce je to hodně pěkné. Ale škoda je třeba to, že dnes už tam jezdí hodně Češi na motorkách, i když se to teda oficielně nemá, ale prostě to tam trochu devastují.

Ale zase na druhou stranu oni ten turistický ruch, který tam proudí, vítají, ne?
Zcela jistě. A Češi jim pomáhají hodně. Řeknu příklad, v Eibentálu je každý rok v srpnu hudební festival, letos tam dokonce vypravují dráhy speciální vlak a tisíc nadšených Čechů tam dorazí. Je tam hospoda U Medvěda a ta patří Čechovi.

Vladimíre, kdybyste měl na závěr Banát vyjádřit jedním slovem, co se vám vybaví?
Úcta. Úcta a pokora, to je ten důvod, proč tam jezdíme a proč prezentujeme rumunské Čechy, pokud možno na přednáškách tady. Je třeba smeknout co Češi dokáží, jakým způsobem oni začínali. O tom píše knížka Petra Filipa: Po Dunaji za Čechy do Rumunska. Tedy pokora, úcta a obdiv. Jak z ničeho vybudovali krásné vesnice a v podstatě soběstačný život. To je neskutečné.

autor: jak
Spustit audio