Na Matterhornu byl 55krát, na Studniční hoře dokonce 500krát

Tentokrát budeme skloňovat ve všech pádech slovo hory. Máte-li se právě na horách k někomu přivázat na lano, musíte mu naprosto věřit.

Hory utužují přátelství. Možná i proto si náš host svůj život bez nich nedokáže představit. V čem umí být zrádné, proč ho fascinují a na kolik jsou objektivně nebezpečné? Na to odpovídal Aleně Zárybnické horský vůdce Viktor Kořízek.

Nebudu zastírat, že už se známe hodně dlouho samozřejmě z hor. Vzděláním jsi inženýr, architekt. Když se řekne stavařina nebo architektura, tak si logicky představím město. Na druhou stranu vím, že většinu času trávíš v horách. Co přivedlo architekta do hor? Bylo to třeba zjištění, že není nic tak krásného, jako jsou hory?
Asi to tak nějak bude. Měl jsem velké štěstí, že výhled z oken přímo na Krkonoše jsem měl, už když jsem začal pracovat jako architekt. Trvalo osm měsíců, než jsem opustil práci a šel jsem do hor. Hory jsou pro mě posledním prostorem na světě, kde ještě existuje jakási svoboda. Je to na mně, kam se podívám, kam vydám. Nikdo mi nemůže říkat, kam smím a nesmím. Já se k horám dostal v době, kdy u nás byl komunismus a nesmělo se nikam, maximálně do Vysokých Tater. My jsme se řadu věcí učili sami s kamarády a se štěstím jsme přežili. Naše první výstupy v Obřím dole, kde to bylo tehdy dovolené, byly opravdu z dnešního pohledu šílené. Jsem rád, že žiju.

Změní se pohled na hory v okamžiku, kdy se ze zábavy a z koníčka stane povolání?
Hodně lidí se ptá, co mě na tom ještě baví, co mě žene dál do hor a na stejné kopce. Je to spojené s obrovskou námahou a úsilím. Většinou je to ještě utrpení díky zimě a mrazu. Ale já si to snažím zkrášlovat tím, že se těším na nový východ Slunce, na jiné západy, na zážitky s lidmi, kteří jsou často zajímaví, dá se s nimi povídat. To jsou věci, které mě lákají. Zima je pro mě speciální v tom, že si zkrášluji každý výstup parádním sjezdem v prašanu.

0:00
/
0:00

Co je právě na jízdě v prašanu, pokud to někdo nezažil, to okouzlující. Proč je to úplně něco jiného než sjíždění sjezdovky, chození nebo běhání na běžkách. V čem je ten rozdíl?
Když si člověk představí, že jede po sjezdovce, ty hrany mu skřípají po zmrzlých varháncích, sem tam kolem něj někdo „prohučí“ strašnou rychlostí, tak v tom prašanu máte najednou pocit takového klidu. Lyže si plavou v prašanu, stříká vám to kolem hlavy, vy si vychutnáváte krásný prašanový svah. Když je netknutý, tak si volíte trasu, jak vy chcete. To jsou nepopsatelné zážitky.

Kdy ses rozhodl, že se staneš profesionálním horským vůdcem. Kde byl ten zlom?
Bylo někde kolem roku 2000 nebo 2002. Do té doby jsem byl horský průvodce pro jednu cestovní kancelář. Pochopil jsem, že to je špatně. Že chci pracovat, tak jak jsem to viděl ve Švýcarsku, v Rakousku nebo ve Francii. To znamená se vším všudy, se vzděláním a se zodpovědností.

Fotografie z práce horského vůdce Viktora Kořízka

Viktore, jsi původní profesí stavař, tam platí, že kvalitní dům se dá postavit jenom na pevných základech. Já si myslím, že je to stejně tak i v horách, protože bez znalosti menších kopců, bychom se asi do těch vyšších hor neměli pouštět, nebo se zkušeným vůdcem.
Já sám jsem začínal v Krkonoších, kde jsem bydlel pár metrů pod hřebeny. Moje nejčastější trasa byla Děvín - Luční bouda a zpátky, většinou zkratkou kolem lavinového svahu. Kolikrát mě to tak prověřilo, že jsem si říkal, že je potřeba zajímat se víc o to, jak se dostat bezpečně domů.

Čím ti Krkonoše učarovaly?
Jsou prostě nádherné, i když nejsou tak špičaté jako Alpy. Když si sednu nahoře do borůvčí a koukám se kolem sebe, mám naprostý klid v duši.

V rámci své profese se věnuješ i psům, myslím tím lavinovým psům a jejich výcviku.
Tím, že jsem v Krkonoších bydlel, snažil jsem se jim něco vracet. Dostal jsem se k horské službě, pak už bylo kousek k tomu, abych se začal zajímat o laviny a pak o lavinové psy. Frankie byl první pes, kterého jsem si pořídil přímo pro výcvik lavinového psa. Výcvik probíhal víceméně amatérsky, ale snažili jsme se s kolegy a kamarády, aby úroveň výcviku byla vysoká. Ty začátky byly kolikrát hodně veselé, ale já této první generaci říkám zlatá.

Jaké plemeno je pro vyhledávání v lavinách nejvhodnější?
Tak nejběžnějším psem používaným v evropských horách je německý ovčák. Je to plemeno, které je osrstěné, takže nemá problém se špatným počasím. Navíc to je plemeno, které se dá cvičit a je spolehlivé. Na druhou stranu má svá omezení. Já jsem v posledních letech přišel na chuť border koliím, které se dají cvičit, ale má to svá specifika. Mně tohle plemeno přijde takové svobodnější. Naše komunikace neprobíhá přes povely, ale přes nějaké vysílání mezi hlavami a srdcem, nevím. Prostě si pomyslím a naše fenka Kristýnka dělá, co chci.

Když vzpomínám na poslední lavinové nehody v Krkonoších, tak to bylo o vánočních svátcích a nevzpomenu si na rok. Jak probíhala celá ta situace?
Byl to rok 2008. Bylo to ještě s Frankiem, ale Kristýnka už byla ve výcviku. Já jsem ji během jízdy nahoru vyměnil za Frankieho, za zkušenějšího psa. Jeli jsme tam zachraňovat tři skialpinisty, dvě holky a jednoho kluka, kteří volali o pomoc. Jedna skialpinistka zůstala na povrchu, další byla zasypána úplně a jejich kamarád byl zasypán tak, že měl jenom ruku na povrchu. My jsme je jeli zachránit. To byl přesně ten moment, kdy člověk najíždí k lavině a z vrchu viděl malou lavinu, co se týče prostoru. Ona byla ale hodně hluboká. Říkal jsem si, že tohle zvládneme za chviličku, ale nezvládli jsme to. Bylo tam spoustu momentů, které hrály proti i pro dobrou záchranu. Bohužel se nám nepodařilo skialpinistku, která byla zhruba metr pod sněhem, zachránit.

Jak se potom změní pohled na všechno, co v horách děláš, když se setkáš s takovou situací?
Začal jsem se zamýšlet nad tím, jak vlastně výcvik psů doteď probíhal. Vlastně ta situace ukázala, že ani jeden z pěti nejlépe hodnocených psů pořádně nad tou dotyčnou neznačil. Já jsem se snažil vymyslet systém nového tréninku tak, aby ty psy měli šanci hledaného najít.

Čím to bylo teď s odstupem času, proč neznačili na tom správném místě?
Protože při normálním tréninku se vykope ručně díra a udělá se kapsa, figurant se tam schová a pak se zase zahází. Takže kromě figuranta tam zůstane hodně pachů od lidí, kteří to připravují. Pro psa je to pachová dálnice. Jednoduše tam najde hodně pachů, takže ví, že tam něco bude a začne hrabat. Lavina člověka zamete někam hluboko pod sníh. Sníh je materiál, který se dokáže chovat úplně jinak než písek, zamezí průstupu pachů. Pes si s tím pak nedokáže poradit. Je potřeba ztížit psům trénink natolik, abychom se co nejvíce přiblížili lavinám.

Fotografie z práce horského vůdce Viktora Kořízka

Kdybychom trochu zabrousili do statistik, víš, na kterém kopci si byl ve své vůdcovské kariéře nejčastěji?
To vím naprosto přesně, sice to nebyla vůdcovská kariéra, ale byla to Studniční hora v Krkonoších. Bylo to asi 500x. V rámci vůdcování jsem si dělal statistiku loni, zjistil jsem, že třeba na Matterhornu jsem byl 55x. To jsou čísla, která mě samotného zaráží.

Vodíš nejen v Alpách, nedávno jsi byl nějakou dobu v Peru. Proč právě Peru?
Abych se dostal v Himalájích pod nějaký kopec, musím postupovat třeba týden, deset dní krajinou někam. Dojdu na místo, tam zjistím, jestli jsou nebo nejsou podmínky a pak musím postupovat čtrnáct dní zpátky. V Peru dojedu do Huarazu, což je takové hlavní městečko těchto hor, a odtamtud se dostanu taxíkem za dvě hodiny do oblasti, kde chci šlapat. Je to velmi rychlý postup a můžu rychle reagovat na zhoršení počasí.

Změnil se nějak algoritmus tvého rozhodování v horách poté, co se narodil tvůj syn? Honzíkovi jsou teď čtyři a půl.
Jasně. Už pár let nemám ambice dojít na nějaký kopec za každou cenu, nemám ambice sjet nějaký svah za každou cenu. Vždycky, když najíždím do nějakého žlabu, tak vím, že na konci je můj syn a že k němu chci dojet. Tím nechci říct, že jsem předtím riskoval s lidmi něco, ale ta hranice je daleko ostřejší, dokážu říct ne.

Kdyby se podobné práci chtěl věnovat i tvůj syn, co bys mu na to řekl?
Samozřejmě bych nejdřív trochu polknul, ale byl bych rád. Je to práce ne jako každá jiná. Vyžaduje opravdu profesionální přístup od začátku až do konce. Ať se můj syn bude chtít živit čímkoliv, tak chci, aby v tom byl profesionál.

Který moment ve tvé kariéře horského vůdce byl pro tebe nějakým způsobem nejobtížnější?
Těch situací je pár. Já osobně nemám rád, když se během túry zkazí počasí, přijde mohutný vítr, sněžení mlha, a vy nevidíte ani na špičky svých lyží. Víte ale, že musíte prostoupit nějakým komplikovaným ledovcem někam do sedla, pak sjíždět dolů. Máte s sebou čtyři pět lidí, za které nesete zodpovědnost. V tu chvíli vím, že musí naskočit obranné mechanismy, musíte si zachovat klid, postupovat systematicky podle GPS a mapy, navíc nedat znát před lidmi vaši nervozitu a sestoupit bezpečně dolů. To jsou momenty, které jsou pro mě hodně krizové.

Kdy jsi byl v horách nejšťastnější?
Odměnou pro mě je vždycky nahoře vidět na klientovi nebo i na Honzíkovi, že je šťastný. Když vidím, že se jim splnil sen.

Při posledních záletech tady na tvém místě seděla musherka Jana Henychová a nechala ti taky jednu otázku. Zajímalo by ji, co horský vůdce dělá, když se mu skupina lidí rozhádá mezi sebou nebo začne protestovat. Jak se řeší tyto kritické momenty se skupinou lidí, které vede?
To je jeden z nejhorších momentů, který může nastat. Možná, že na rozdíl od vůdkyně psů, mám možnost použít alkohol a v rámci nějakého večerního posezení si všechno vyříkat. Všechno se může uklidnit.

Fotografie z práce horského vůdce Viktora Kořízka
autor: ZAR
Spustit audio