Manželé Víchovi: Helence říkali Bardotka. A byla ještě hezčí, myslí si Oldřich i po 63 letech

8. říjen 2023

Říká se, že šťastný je ten, kdo našel štěstí v rodině. U Víchových to platí stoprocentně. Dva úžasní lidé se potkali ve Vítkově na Opavsku. Jejich příběh začal před 63 lety.

Helena a Oldřich Víchovi už brzy oslaví dokonce diamantovou svatbu. Oldřichovi je 80 let, Heleně bude 79 let. „Ulovil mě, když mi ještě ani nebylo šestnáct. Ale já jsem chtěla. On je sympaťák,“ vzpomíná s úsměvem Helena. „Ale bránila se dlouho,“ žertuje Oldřich.

Potkali se v létě roku 1960. „Vyhlédl jsem si pěknou holku na náměstí, když se korzovalo nahoru dolů. A také jsem ji viděl v kině, kde dělala brigádu jako uvaděčka.“„Já si ho taky všimla. A pak, když chodil na čaje, tak jsme spolu pořád tancovali, nám to sedlo. Ale musela jsem si na něj zvyknout,“ vypráví Helena.

Oldřich vzpomíná, jak Heleně donesl růži, ale ona před ním utekla. „Tak jsem šel za ní, ale v garáži byl jen její táta. Požádal jsem ho, jestli by jí růži nepředal, a tím jsem si ho nějak získal. Vlastně její rodiče mě ze začátku měli skoro radši než ona. Měli čtyři dcery, to byla krása, když jsem tam vešel. Ale já si vybral tu nejkrásnější – jako z té pohádky,“ usmívá se. „Říkali jí Bardotka a myslím, že byla ještě hezčí.“

Nesmělé začátky a první polibek

„Chodívali jsme na procházky za město. Každý den na mě po směně čekal. Moji rodiče byli spokojení, když věděli, že jsem s ním. Myslím, že jsem zvolila dobře. My jsme na sobě tak závislí, to je hrozný. Ale je to vlastně pěkný, já si to jinak neumím představit,“ dojímá se Helena.

První pusu si dali v kině. „Aby se ke mně dostal blíž, tak koupil do lože čtyři lístky.“ „No nechtěl jsem u toho mít žádné svědky,“ vysvětluje Oldřich. „Viděla jsem, že se furt chystá mi tu pusu dát. A když už mi ji dal, tak se rozsvítilo a byl konec filmu.“

Brzy se přestěhovali do domečku Oldřichových rodičů. Po roce známosti ale musel narukovat na vojnu. „Ty dva roky byly kruté. Navíc první rok jsem se domů vůbec nedostal. Opravdu vůbec. Až druhý rok jsem si to vynahradil.“

Pak se rozhodli, že se vezmou. „Bylo to rychlý. Chystali jsme Velikonoce a máma řekla, co kdybyste se při té příležitosti vzali. No a tak to bylo,“ vypráví Oldřich.

VIZITKA

Den svatby: 28. března 1964

Menu: Pečená kachna, knedlík, zelí

Nevěstin outfit: bílý kostýmek, umělá květina a účes od sestry. „V kadeřnictví jsem byla asi jen třikrát v životě.“

Děti: 3

Zajímavost: Oldřich se vypracoval na místostarostu obce a sám na stejném místě oddal mnoho párů

Občanský obřad proběhl na tehdejším národním výboru. „Když jsme si měli vyměnit prsteny, tak já to vzal doslova a jí jsem dával můj a ona mi soukala na prst ten její,“ vybavuje si kuriózní situaci Oldřich.

Nejdřív děti, pak bydlení

Vlastní bydlení sehnali po šesti letech. Mezitím přišly na svět děti. Dva roky po svatbě Helena porodila dceru, poté ještě dva syny a byla šťastná. „Já se na to moc těšila. Bylo to, jako by mi rodinu někdo naplánoval. Pro mě to bylo nejvíc na světě a pořád je to pro mě všechno. Na děti myslím každý den, vnuky a vnučky milujeme, ale děti jsou děti. Máme je v srdci,“ vyznává se Helena.

Do života jim zasáhla okupace 1968. Oldřich veřejně vystoupil proti vpádu vojsk do naší země. „Nesměl jsem 10 let učit, abych nekazil generaci. Tak jsem se živil jakkoli, ale chtěl jsem dělat svoji práci. Byl jsem zařazen mezi občany druhé kategorie. My jsme sice nesměli učit, ale zato jsme mohli vykonávat vysoké hospodářské funkce. A to jsem vykonával.“ V té době podrželi jeden druhého.

Láska trvá dodnes

Víchovi žijí pevnou láskou a nebojí se ji vzájemně vyznat dodnes. „Pořád si to dáváme najevo, děda mě pořád olizuje,“ směje se Helena. „My jsme jedno tělo, jeden hlas, všechno máme stejné, už jsme spolu tolik let. Rodina a děti – to je můj život. Neumím si představit, že bych měla žít s někým jiným. Jsem vděčná za to, že mě miluje a dává mi to najevo. Až budu bez něho, tak budu mrtvá. Nevím, jak bych žila bez něho,“ říká zjihle.

„Největším úspěchem jsou naše děti,“ přitakává Oldřich. „Jsem rád, že jsme byli samostatný, soběstačný, všechno jsme si vybudovali vlastníma rukama, po nikom jsme nic nechtěli a děkuji Helence za celý život, který se mnou trávila, za celou tu péči, kterou věnovala mně i dětem. Ta forma lásky se časem mění, ve starších letech je to hlavně úcta a vděk. Moc ji miluju.“„Dědo, ty víš, že jsem tě vždycky milovala, žila jsem jen pro tebe a děti a nikdy bych to neudělala jinak. Jsem za to šťastná.“

Jaké další příhody vysypal pan Oldřich z rukávu? Jak dopadl jejich manželský test a co ještě prozradili ze svého intimního života? Poslechněte si rozhovor s dalším už téměř diamantovým manželským párem v pořadu Zlatá láska.

autoři: Patrik Rozehnal , djo
Spustit audio