Lidé si myslí, že život po úraze končí. A já říkám, není to konec, je to naopak nový začátek

Velká gratulace k tomu dvojitému ocenění. Co jste na to říkal?
Děkuji. Tak byl jsem určitě překvapen z toho ohodnocení Hvězda Hradeckého Deníku, kterého si vážím. Možná to bude mít i výsledek toho, že třeba širší okolí, veřejnost začíná sport handicapovaných více sledovat.

Vy jste určitě sportovec tělem i duší, když se na vás takhle člověk podívá na první pohled, protože vy těch sportů ještě navíc zvládáte hned několik. Tak co to ještě je kromě toho basktebalu?
Věnuji se ještě jízdě na handbiku, což je kolo na ruční pohon pro vozíčkáře. Už jsem se byl párkrát projet na speciální běžecké formulce, což je další pomůcka pro vozíčkáře, která je podle evropských a světových regulí srovnatelná s klasickým během. A k tomu se ještě snažím plavat.

Takže čtyři sporty. Klobouk dolů před vámi, protože někteří z nás jsou schopni si jít maximálně zaplavat, nebo se projet na kole a vy to děláte vlastně skoro dá se říct všechno vrcholově.
No zas tak vrcholově to není. Je to zatím taková příprava, ten handbike byl už dřív, protože je to zas velká příležitost se dostat například tady do hradeckých lesů, různě na výlety. Prostě do míst, kde na vozík je to daleko a autem to je zbytečnost.

Co vás ke sportu přivedlo? To bylo od malička, že jste k němu tíhnul?
Tak určitě jsem hrál fotbal, takže sport a nějaká fyzická aktivita, to byl takový denní chleba, dalo by se říct. Samozřejmě po nějakém úrazu ze začátku člověk než se aklimatizuje do běžného prostředí. Pak se to nějak stalo, potkal jsem trenéra basketbalu a vyzkoušel jsem si to. Už to bude pomalu 6 let, co to hraju a jsem za to rád, protože člověk zase pozná nové přátelé, kde je vidět, že v podstatě není vozíčkář jako vozíčkář a každý, že má svoje, svůj handicap.

Takže možná vlastně po tom úrazu velké štěstí pro vás, že jste měl kolem sebe v okolí lidi, kteří vám vlastně ukázali další cestu, další směr.
Určitě by se to tak dalo říct, protože spousta lidí si myslí, že život po nějakým úraze nebo na vozíku končí a já říkám, že to není konec, že to je naopak nový začátek.

Život úrazem nekončí, ale začíná. Dá se dělat spousta věcí, spousta sportů. Když člověk chce, tak se může posouvat dál.Tomáš Nevěčný, handicapovaný sportovec

Vy máte ruku, jako já stehno. Takže vymakané svaly máte. Slyšel jsem kolegy, kteří si to vyzkoušeli, že vůbec to pro ně nebylo jednoduché. On je ten speciální vozík na basketbal i možná na první pohled dost vratký.
Vypadá to tak, ale jsou tam stabilizační kolečka vepředu i vzadu. Takže pokud člověk pouze na něm sedí, tak nespadne, ale při hře samozřejmě, když jsou nějaké kontakty, tak se padá často. Určitě to je sport, který i bolí.

A jak třeba driblujete?
Míč můžu mít v podstatě na klíně jak dlouho chci, ale můžu se od obručí, od kol odrazit pouze dvakrát. Což přirovnáváme k basketbalu zdravých dva kroky, tak u nás to jsou dva odrazy od obruče. Ale můžu přejet v podstatě s míčem na klíně celé hřiště, ale zaručuju vám, že během zápasu tam vydrží asi tak 2 vteřiny.

Kde hrajete?
V Pardubicích, je to WBS Pardubice, Wheelchair Basketball Studánka Pardubice.

Tomáš Nevěčný a Jakub Schmidt ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Tomáš Nevěčný obdržel od města Hradec Králové sportovní cenu za rok 2016 v kategorii handicapovaných sportovců. Bylo to tedy druhé místo, ale vzápětí to bylo ještě ocenění Hvězda Hradeckého Deníku, o kterém rozhodli čtenáři. Ale není to poprvé, co Tomáš získal ocenění, protože před lety už jej taky ocenilo město Hradec Králové.
Je to tak. Za rok 2014 jsem byl také vyhodnocen jako druhý nejúspěšnější handicapovaný sportovec.

Ještě nám trošičku představte váš tým pardubických vozíčkářů basketbalistů, protože vy sám jste stál i na začátku, vlastně u zrodu.
Je tomu tak. Klub byl založen někdy v roce 2010 a já jsem se během roku 2011 zapojil do těchto aktivit. V loňském roce jsme skončili na třetím místě v rakouské národní soutěži, kde se nám podařilo, abychom byli zařazeni mezi ně a mohli jsme s nima hrát, protože pro nás čím více zápasů, tím více zkušeností a posun vpřed. Takže za to jsme rádi, že jsme tam mohli hrát a obsadili jsme třetí místo, tak to byla taková třešnička.

Kolik je takových týmů handicapovaných basketbalistů u nás? Protože vy hodně jezdíte na zápasy právě do Rakouska, do Maďarska, do Polska.
U nás jsou pouze tři týmy. V Pardubicích, v Brně a Frýdku-Místku. Proto i soutěž, kterou my jako Česká asociace basketbalu na vozíku pořádáme, tak je nazvaná Středoevropský pohár a je otevřená pro zahraniční týmy. Takže tam máme, přesně jak jste řekl, týmy z Polska a z Maďarska.

Tomáš Nevěčný a Jakub Schmidt ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Co další sporty? Taky jezdíte handbiky. Tam jste v minulém roce také získal nějaké úspěchy.
No byl tam Evropský pohár v Praze na Strahově. To byl takový test, jak se dá srovnat amatér s nějakou evropskou špičkou, protože tam byli jezdci, kteří byli myslím na nějakým druhým, třetím místě na paralympiádě v Riu. Nedá se to moc porovnávat profi a amatér, protože i jenom to vybavení v podstatě, na kterým oni jezdí, tak je nesrovnatelné s tím, na čem zatím jezdím já. Což je můj další plán na letošek, abych do léta posháněl potřebné finance na lepší handbike, abych se mohl srovnávat s těmi profíky.

Kolik hodin týdně věnuje sportu?
Dvakrát v týdnu po hodině a půl trénink basketbalu, potom většinou jednou až dvakrát posilovna, což je nějaká hodina, hodina a půl, podle toho, jak se dá stíhat. Třikrát, čtyřikrát v týdnu plavání, podle toho, jestli jedu kilometr, tak to mám prozatím kolem 40 minut. Pokud si dám hodinovej limit, tak plavu hodinu. Handbike má teďka pauzu vzhledem k počasí, takže čekám na jaro.

Kromě toho všeho taky absolvujete exhibiční vystoupení po celé republice, při kterých motivujete spoustu dalších handicapovaných lidí a dětí především, aby v životě i přes ty své limity chtěli také něčeho dosáhnout, aby byli jako vy.
Přesně tak. Je to o tom motivovat lidi, že život úrazem nekončí, ale začíná. A že se dá dělat spousta věcí, spousta sportů. Když člověk chce, tak se může posouvat dál.