Když vás chce tělo zastavit, pošle vám nemoc. Iva Kufr má moravskou duši a učí čínské cvičení
Miluje lidskou přirozenost a radost hledá v každém dni života. Koučování je upřesňování naší schopnosti vnímat realitu a mít nad sebou větší kontrolu. Kontrolovat můžeme pouze to, co vnímáme. Koučování znamená vést dialog, upřesňovat, poskytovat zpětnou vazbu, podporovat, objevovat, zpřesňovat a trénovat všímavost. Je také o stanovení cílů a zaměření se na to, jak jich dosáhnout.
Prací kouče je umožnit klientovi uvědomit si vlastní hodnoty a cíle a podporovat jej na cestě k jejich realizaci. Probouzet vnitřní potenciál člověka, posilovat jeho sebedůvěru a uvědomit si, co mu činí radost. To baví a naplňuje Ivu Kufr Vláškovou.
Iva Kufr miluje Čínu a je také lektorkou komplexního čínského cvičení. V Hradci Králové založila před pár lety školu tradiční taoistické výchovy. Paní Ivo, vy máte takové cestovatelské jméno - Kufr?
Ano, ten Kufr se tam vzal jako příjmení mého druhého muže. On se opravdu jmenuje Kufr, ale protože jsem více jak 20 let používala příjmení Vlášková, tak jej používám také, aby lidé věděli, že to je totožný člověk.
Takový kufr by měl mít možná každý z nás. Sbalit si do něj případně to, co nás baví, nějaké radosti, nebo i smutky.
Nebo třeba plány, sny, cíle. Samozřejmě to je na cesty potřeba. Ať už kufr nebo batoh.
Co tam máte v tom kufru vy teď aktuálně na začátku nového školního roku? Začíná školní rok i u vás v akademii?
U nás začíná a shodou okolností jsem přišla z tělocvičny. Takže první ranní cvičení pro ty odvážné, co jsou schopni přijít na 6:30 ráno do tělocvičny, tak to už proběhlo. To už máme za sebou.
Musíme pojmenovat tu akademii, jestli to říkám správně čínsky tedy, Wudang - Kungfu Taiji Quan Hradec Králové?
Je to dlouhé. Ale hezké.
Čemu se věnujete právě v téhle akademii?
Věnujeme se čínskému cvičení, věnujeme se tai-či, věnujeme se či-kongu, kung-fu základům. V podstatě ona ta cesta byla velice dlouhá, protože ta akademie už funguje 10 let s různými peripetiemi. A prošlo ní spousta lidí a spousta s námi cvičí už skoro 20 let. Takže se známe opravdu už desetiletí.
Jak vy jste se dostala k tai-či nebo k těmto čínským, prastarým bojovým uměním?
Je pravdou, že jsem o tom nedávno přemýšlela. Po roce 1989 se objevily nějaké šoty, tak mě to zaujalo. V roce 1999 jsem poprvé vstoupila do tělocvičny a od roku 2006 jsme začali cvičit samostatně.
Vám se ten pohyb proplétá životem už od začátku, od raného dětství. Vy jste dělala jako malá výrazový tanec?
Ano, dělala jsem výrazový tanec a tam si myslím, že je úplně prvopočátek. Protože mojí učitelkou byla Lila Motýlová. A když jsem si potom dávala zpátky věci, které mě naučila, tak mě vlastně učila vnímat tělo, vnímat svaly, vnímat šlachy, vazy. A to je i podstata toho cvičení.
Na co všechno má to cvičení u člověka blahodárný vliv?
Dneska už hodně lidí ví, že když vás tělo chce zastavit, tak vám pošle nemoc. A tohle cvičení slouží dopředu pro vás. Protože vy si můžete uvědomit, co v těle funguje a nefunguje a začít ho sledovat a vracet se k tomu, aby fungovalo. A to právě tai-či a či-kongové cvičení umí. Že zjistíte, když sedíte celý den na židli, sedíte v autě, tak víte, co můžete udělat pro sebe, když třeba jen myjete nádobí. Že se můžete dobře postavit, aby se uvolnila záda.
Já když myji nádobí, tak po třech minutách mě začne bolet celé tělo. Takže to je moje chyba.
Jsou to návyky, které jste získal. Někdy si člověk nějak uleví, to tělo se stáhne a to cvičení pomáhá vrátit fyzickému tělu ten správný tonus tak, aby běhala krev, kyslík kam má, a samozřejmě energie, kterou máme v těle.
Kolik lidí se tomu u vás v Hradci Králové v akademii věnuje? A jací lidé do ní chodí? Jsou to spíš lidé starší nebo mladší?
Je to různé. Většinou jsou to lidé, které nějakým způsobem zasáhla nějaká nemoc. Nebo nějaký osud. Potřebují zastavit a potřebují začít vnímat okamžik a učí se to. Učí se pořádně dýchat. Takže ta škála je velká. Nejmladšího cvičence jsem měli ve věku 14 let, minulý týden si byla zacvičit devítiletá holčička s babičkou. V Číně se těmto uměním učí opravdu malé děti.
Tam je to přirozenost.
Ano, přirozenost. Ale když jste se ptal v jedné otázce, co je vlastně cílem, tak stojí za zmínku říct, že je to dlouhověkost. Dlouhověkost ve smyslu samoobslužnosti, že žijete na všech úrovních života. Ať je to fyzická, duševní, sexuální, tak žijete prostě naplno. Jestli je vám 50, 60, 70, 80, to je jedno, záleží jen na vás.
V Číně jste byla již několikrát. Byl to váš splněný sen se tam podívat?
Poprvé jsem se tam dostala v roce 2008. Samozřejmě splněný sen to byl, ale byla to cílená cesta. Protože moje dcera je sinoložka a studovala v Chandžou, takže jsme naplánovali cestu. Vypravila jsem se za ní a má první cesta bylo toulání ve dvou po Číně. Tedy cestování s dcerou po těch základních a zásadních památkách a místech. A tam jsem zjistila, jak mě ta kultura a historie zajímá. A že mi je v té zemi dobře.
Tedy ta první cesta byla vyloženě poznávací a cestovatelská. Co všechno jste viděla?
Poprvé jsme navštívily Peking, Šanghaj, Velkou čínskou zeď, terakotovou armádu jsem si prohlédla. Opravdu jsme jely po těch zásadních věcech. Cestovaly jsme s Číňany v letadle, jezdily vlakem. Protože tohle cestování se mi líbí. Cílem je vždy poznat tu zemi nejen z hotelu se čtyřmi hvězdičkami, to vůbec ne. Pěkně s batohem na zádech a být s těmi lidmi. Ten život tam prostě vnímat a cítit a poznat.
Potkala jste se tam tedy třeba také s těmi opravdu velkými mistry v tom umění cvičení?
Já jsem měla štěstí, že my jsme hledali cestu, jako akademie, kudy jít. Měli jsme to štěstí, že jsme se dostali do školy do Wu-tang-šanu, do akademie Wu-tang Taiji, Kung-fu Taiji Chen. Tam jsem opakovaně třikrát pobývala a navštívila jsem i wutangské hory, které jsou dnes památkou UNESCO. Ale měla jsem to štěstí, že jsem tam byla v době, kdy to tam ještě byla opravdu jen ta příroda a přirozenost. Viděla jsem třeba dům jak z 16., 17. století, ale před ním byl satelit dva metry široký a paní s mobilem. Takové kontrasty uprostřed hor.
Tradiční cvičení jste si tam vyzkoušela? O Číňanech je známo, že ráno prostě vyběhnou do místních parků a tam hromadně cvičí.
Já jsem tam studovala, přímo třikrát jsem pobývala vždycky měsíc ve škole. A tam jsem se přímo učila. Ale spíš bych řekla, že to je sportovní škola, bylo to velice fyzicky náročné. Od rána do večera. Ráno od 5:30 do 10 hodin do večera. Sedm dnů v týdnu. To byla taková zkouška toho, co jsem schopna zvládnout. Ale mezitím byla okénka, že jsme se dostali do hor. Takže jsem poznala jednak ten život v té škole, viděla jsem malé děti, které se učí, mohla jsem cvičit s Číňany, učili mě Číňané, byla jsem v horách, kde jsem zase mohla pozorovat mnichy v těch starých klášterech, setkat se s některými lidmi. A třeba si zajít i v těch skalách někde zameditovat. A pak je příjemné, že se tam s tím mnichem potkáte a stojíte kousek od sebe a vlastně jste spolu a každý sám. A to jsme zpátky u té energie a u toho nabírání.
Co jazyk? Umíte čínsky?
Velice málo. Já myslím, že Čech se dohodne všude. Když se chcete dohodnout, tak se dohodnete. Oni se snaží, jejich angličtina je zajímavá. Ale zase je příjemné, že pokud jste cizinec, tak se vždycky snaží. Prostě, když se chcete domluvit, tak se domluvíte.
A jídlo? Protože čínské jídlo, čínská kuchyně, to je něco úplně jiného než tady u nás a tam.
Je to tak. Znám i lidi, co přijeli do Číny a řekli, tohle jíst nebudu. Protože jsou zvyklí na čínské jídlo v Čechách. Ale to je přizpůsobené nám, našim chutím. Já nemám problém a naopak doporučuji vše vyzkoušet. Nebát se. Tam se koukáte kuchaři pod ruce.
I jídelní lístek může někoho hned odradit. Protože tady vidím nějaká čínská pochoutka tisíc let staré vejce.
To je náhodou výborná pochoutka. Jedna z mých privilegovaných. To jsou dobré věci, co stojí za to. Ale když jste se ptal na to vaření, tak jeden z nádherných zážitků mám z Chandžou, z aleje, kde se pěstuje čaj. Tam jsem se setkala s Číňankou ve vesnici, vzala mě do kuchyně, pařátky jsem tedy kuřecí odmítla, ale jinak jsme vybrali všechno a dodnes na to vzpomínám jako na jedno z nejluxusnějších jídel.
Vy nás chceme také pozvat na vaši přednášku. Ve středu 6. září v Knihovně města Hradec Králové ve Wonkově ulici od 17. hodin. Bude také o tom jídle?
Ano, bude to i o tom jídle. Ta beseda se jmenuje Objevy a vynálezy staré Číny. A uděláme takový průlet tím, co dnes používáme a vůbec netušíme, že to vzniklo v té staré Číně. Střelný prach, ohňostroj, ale i papírové peníze. Ale bude toho mnohem víc.
Chystáte se zpátky zase na cestu do Číny?
Chystám, letím tam asi za čtyři týdny. Budu pobývat v Šanghaji a v okolí. A pokud bude zájem, tak pak si můžeme zase popovídat.
Až se vrátíte, určitě se s vámi zase moc rádi potkáme. Nad kufrem dalších krásných zážitků. Ať se vám daří a šťastnou cestu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.