Jindřich Šídlo: Tykám si jen s třemi politiky

Jindřich Šídlo pochází z Turnova, studoval žurnalistiku a masovou komunikaci na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Před Seznamem pracoval v Respektu, Mladé frontě Dnes, v České televizi a už ve zmíněných Hospodářských novinách. V soutěži Křišťálová lupa uspěl poprvé v roce 2018 a vloni na konci roku si připsal spolu s Janem Dobrovským další úspěch, jejich podcast Dobrovský a Šídlo skončil v kategorii Podcast roku na třetím místě. Je autorem knižního rozhovoru s Tomášem Etzlerem, někdejším zpravodajem České televize v Číně. A třeba 17. listopadu ho můžete pravidelně potkat na Václavském náměstí, kde moderuje Koncert pro budoucnost. A fandí Arsenalu a Bohemce.

Za jeden z nejdůležitějších momentů roku 2021 jste před rokem označil hromadný odjezd ruských diplomatů z Prahy. Jak to bude za rok 2022?

„Tam se nemůžeme moc pouštět do nějakých úvah. Ta nejdůležitější věc roku 2022 byl ruský útok na Ukrajinu. My jsme několik dní čekali na to, jestli se to stane. Vždycky jsem šel spát s tím, že se to přeci nemůže stát, že ten člověk nemůže napadnout zemi, jako je Ukrajina. Vzbudil jsem se, podíval jsem, jak to dělám každé ráno, na Twitter, říkal jsem si, že se svět změnil. Pamatuji si, že jsem jel do práce a tam už byl můj kolega a spoluautor Šťastného pondělí Konstantin Sulimenko, který pochází z Ivano-Frankivsku a má tam dodnes babičku, tak jsme se ptali, jak to vidí a co rodina. A on říkal, že chtěli babičku dostat do Česka, ale ona řekla, že tam je letiště, které je bombardované, ale je 50 kilometrů od ní, a že ji Putin z jejího města nedostane.“

Jindřich Šídlo|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Já si teď dovolím osobní otázku. Není to ani rok, co jste podstoupil náročnou operaci plicní hypertenze a někde jste řekl, že po probuzení jste pociťoval pravé štěstí. Bilancoval jste v tu chvíli?

„Já jsem byl šťastný, že jsem se probudil. Loni jsem měl významné životní jubileum a nějak jsem ho moc neprožíval a nic to se mnou nedělalo, ale to hlavně proto, že půl roku předtím jsem byl na této složité operaci. A od té doby je ten pocit vděku, hlavně vůči lékařům, veliký.“

Dlouhou dobu jste pracoval jako novinář, jako politický komentátor. Pak jste přešel k humoru a satiře. Je to pro vás vyšší level, uvolnění z toho stresu, nebo to šlo paralelně?

 „Šlo to paralelně. Já se pořád považuji za novináře a politického komentátora, protože pořád dělám věci, které jsou seriózní, a jednou za týden dělám satiru. Já myslím, že bych ji nemohl dělat, kdybych za sebou neměl těch 25 let té seriózní žurnalistiky. Bez toho bych nebyl schopen to dělat, protože bych tomu asi moc nerozuměl. Já to občas vidím, a nemyslím nikoho konkrétního, když se snaží dělat vtipy o politice, o které ale nic neví. Já to těm lidem nezazlívám, ale je to vidět.“

Byl jste někdy osočen z nějaké urážky ve Šťastném pondělí?

„Když jsme začínali, tak se občas někdo ozval. Oni to ale chápou ti politici. Ti, kterých se to týká, vědí, o co jde. Já hlavně nejsem osobní, nechci urážet tak, aby to pro ně bylo bolestivé osobně. Dělám si legraci z jejich politiky, ale nikdy si nebudu dělat legraci z jejich výšky, váhy a podobně. Občas mi někdo řekne, že to bylo trochu moc vůči nim, že jsem nespravedlivý. Já jsem za ty roky o těch politicích napsal a řekl řadu kritických vět a názorů, někdy jsem se s nimi i pohádal, ale nepamatuji, že bych dodnes s někým nemohl mluvit. Já s těmi lidmi chci mít profesionální vztah. Nejsem s nimi moc kamarád, tykám si asi se třemi politiky, kteří jsou už buď z politiky pryč, nebo jsem si s nimi tykal ještě předtím, než do té politiky vstoupili. Já se snažím to udržet na neosobní rovině, když to jde.“

Jindřich Šídlo|foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

Ještě je jedno téma, a to je váš knižní rozhovor s Tomášem Etzlerem, někdejším zpravodajem České televize v Číně. Jmenuje se Kdo ví, kde budu zítra. Jak na to vlastně došlo?

„To jsem vymyslel já ten titulek. A došlo k tomu tak, že mě oslovil Tomáš Etzler. My jsme se znali, protože pro nás psal do Respektu nějaký článek. Pak na začátku roku 2019 se mi ozvalo nakladatelství Vyšehrad, že by tady ta možnost byla, že by si Tomáš přál, abych ten rozhovor udělal já. Já jsem souhlasil. Pak jsme se v létě scházeli. Pro mě to nebyla těžká práce kromě editování. Ten Tomášův příběh je tak fascinující, že se to nemohlo nepovést.“

Minulý týden byl hostem Marek Orko Vácha a má na vás otázku. Co považujete na své profesi za nejkrásnější a kým byste chtěl být, kdybyste nebyl novinářem?

„Já jsem měl od 16 let jasno, že budu novinářem. Naštěstí v mých 17 letech praskl komunistický režim, takže jsem nemusel uvažovat o ničem jiném. Na té profesi je pro mě nejlepší svoboda, kterou nese, svoboda myšlení, svoboda invence a kreativity. A musím říct, že mám radost, že jsem se kvůli ní podíval po celém světě. Pro mě je to mimořádně svobodná práce, která se ale pojí s velkou odpovědností. Nikdy jsem neuvažoval, že by se mohlo stát něco jiného, že bych nebyl novinářem. Takže já nevím, čím bych byl.“