Dagmar Ruščáková: Svědectví

28. červenec 2012

Nedělní káva

Dívám se na temnou uličku, mokrou v podzimním deštivém podvečeru, kterou otepluje jen světlo pouliční lampy. Stará paní zachumlaná v šátku kamsi pospíchá, vedle ní ťape malý pes. Obraz je tak sugestivní, že musím potřást hlavou, abych si uvědomila, že stojím ve Valdštejnské jízdárně v Praze a procházím strhujícím, byť poněkud depresivním světem Jakuba Schikanedera.

Zatímco obrazy z jeho raného období jsou velmi realistické, pozdější tvorbu už změkčuje viditelný nádech impresionismu. Obličeje jím malovaných žen jsou málokdy krásné, většinou strhané těžkým životem, někdy plné zoufalství, jindy odevzdané rezignace.
Mladý malíř s neuvěřitelnou citlivostí a pronikavým porozuměním maloval život těch nejchudších, ze společnosti vyvržených lidí. Silou nadaného krajináře podtrhoval vyznění svých portrétů do takové míry, že to divákem otřese. Jak pravila jedna moje známá - po téhle podívané potřebujete buď antidepresivum nebo panáka.
Přesto jsou to obrazy velmi krásné a našla bych nejeden, po jakém bych doma zatoužila. Například jeho svědectví o staré Praze, tajemné za úsvitu nebo soumraku, živoucí kdykoliv mezi tím, mluví nejen o starých časech, ale ukazuje nám z jiného úhlu i ty naše.
Napadlo mě: jaké svědectví o naší době přináší moderní malířství? Abstraktní nebo poloabstraktní umění, pokud je dobré, přenese emoce, zaujme. Je však hodně zahleděné do sebe, vnější svět ho zas tak nezajímá. Co z nich asi o naší době vyčtou lidé třeba za sto let? Možná se staneme stoletím umělecké fotografie a filmu, pokud se tato média uchovají pro širší veřejnost. Není to ale přece jen trochu škoda?

autor: Dagmar Ruščáková