Dagmar Ruščáková: Pro pravdu svou

Hm. Už je to zase tady. Malý Mistr Jan Hus. Konfrontace výchovných zásad se skutečností se dětem vysvětluje velmi těžko. Moje opatrná odpověď, daná zjevnou pozorností všech lidí v doslechu, dítko neuspokojila. „Když to neví, tak mu to řekni!“
Bylo mi trochu smutno. Jako vždy, když jsem musela dětem vysvětlovat, že ač existují pravidla slušného chování a zdravého rozumu, kterých by se měly držet, tak holt jsou i lidé, kterým nic neříkají. Což ovšem neznamená, že se budou zpochybňovat ona pravidla jako taková.
Ovšem na druhou stranu je konfrontace s morálně jednoduchým světem malých dětí osvěžující, a připomíná nám dospělým, že není správné nad pokřivenou pravdou či zásadami rezignovat. Mistr Jan se dal za svoji pravdu upálit. Po nás se obvykle jenom chce, abychom v případě špatného nebo nemorálního chování nemlčeli a aspoň něco udělali.
V této souvislosti mě něco napadá. Ve společnosti samozřejmě nikdy nechybějí nekompromisní zastánci všelijakých dílčích pravd. Je pro ně ovšem charakteristické, že mají tendenci - naštěstí většinou obrazně - upalovat nikoliv sebe, ale ty, kdo s nimi nesouhlasí. Na jejich příkladu potom vidíme, jak nejednoduchý je náš svět. Kompromis a uznání existence jiného názoru jsou přece absolutně nezbytné, pokud spolu mají lidé vycházet!
Jak se v tom tedy vyznat? Asi nejdůležitější je poznat rozdíl mezi kompromisem při vyjednávání z pohledu různých názorových pozic a jízdou na červenou. A já vám, milí posluchači přeju, abyste s tím nikdy neměli problém.