Dagmar Ruščáková: O odvaze a nepochopení

Nejdřív musela čelit samotnému faktu lékařského zákroku a jeho následků. To bylo relativně snadné.Tento druh nádoru prsu, který je dědičný a dokáže doslova vyhladit i mladé ženy z postižených rodin, znamená obrovské riziko. Takže má-li žena děti, jde o logické řešení.
Horší to je s publicitou celé akce. Vzhledem k tomu, že bulvární plátky by na to stejně přišly, bylo asi lepší s tím vyjít ven rovnou. Navíc, osoba reputace Angeliny Jolie může na vlastním příkladu šířit osvětu velmi efektivně. Jenže ustát takovou publicitu bolí.
Nějak mě nepřekvapilo, že vedle projevů podpory a pochopení se v komentářích objevil i opakující se myšlenkový proud, podle kterého Angelina akorát podlehla doktorskému obchodu se strachem a touze po zisku. Nechala se zbytečně zmrzačit. Konec konců, umřít musí každý. Je obviňována ze zbabělosti či dokonce zvrácenosti.
Nechápu proč. Je to tím, že cizí život nikdy nemá cenu jako vlastní? Nebo vadí nekonformní řešení zahrnující dost razantní prevenci? Či je to otázka závisti, peněz? Četla jsem dokonce i úvahu, proč těžce nemocní lidé cpou peníze do svého přežívání, když by je mohli nechat další - zdravé - generaci.
Napadá mě jediné: zkusili si doopravdy představit sebe sama ve stejné situaci? Byli by skutečně fatalisticky připravení umřít, protože jednou se tak stát musí? Silně o tom pochybuju.
Říká se, přej a bude ti přáno. Přeju Angelině Jolie, aby rakovině utekla, a doufám, že její příklad pomůže hledat cestu ohroženým ženám. Oněm nevybíravým kritikům potom přeju, aby se nikdy nemuseli chytit za nos. Osud totiž mívá zvrácený smysl pro humor.