Dagmar Ruščáková: Chuť domova

Chuť domova je prostě něco, co máme hluboce zakódované v duši. Teplo, bezpečí a dostatek jídla. To jsou hodnoty, které byly důležité už v době, kdy lidstvo sotva slezlo ze stromů a o pořádném sporáku si mohlo nechat jen zdát.
Tyhle úvahy mě napadly nedávno, když jsem jako obvykle s jistým zoufalstvím přemýšlela, co mám zase vařit. Když se zeptám, na co má mužstvo chuť, tak řeknou, že je to jedno a ve spokojeném mlčení je naděje, že to určitě vymyslím správně, aby jim to chutnalo.
Jenže já mám někdy pocit, že už jsem toho za život uvařila tolik, že to musí stačit na vykoupení z očistce! Že už se mi nechce po miliónté vymyslet, co bude k obědu nebo k večeři, pak to uvařit a dívat se, jak to budu další den dělat znovu. No, a když mě tohle napadá, tak si vzpomenu na maminu nebo babičku, které vařily pořád a navíc na přání vyráběly stále dokola ta naše nejoblíbenější jídla.
Kde se vlastně bere chuť domova pro ženy, které ji vytvářejí? Kde berou sílu se dnes a denně popasovat se sporákem, když navíc většina z nich od jistého věku spíš přemýšlí o tom, jak zhubnout, než jak si pochutnat? Já vím, pomáhá, když člověk miluje ty, pro které vaří.
Ale stejně si myslím, že úplně nejlepší je, když prostě sem tam, bez prošení, uvaří někdo jiný. A taky za sebou uklidí. Aby i hlavní kuchařka mohla občas přijít domů a radostně povzdechnout: Jé, tady to voní! Co bude dneska dobrého?