Dabovat kreslené filmy je raubířina a musíte to dělat hodně poctivě

Založil dabingové studio, režíroval české znění mnoha filmů, půjčil hlas desítkám zahraničních herců.

Střední průmyslová škola filmová, to pro vás znamenalo odchod na internát. Jaká byla první reakce rodičů, když jste řekl, že půjdete tímto směrem a že odcházíte z rodného města?

„Já byl čtvrté dítě, asi ne příliš čekané, nicméně můj nejbližší sourozenec je ode mě sedm let. Takže naši zkoušeli třikrát vychovávat. Zjistili, že čím víc se snaží, tím víc je ta snaha marná, takže mě už naprosto pustili. A když jsem v patnácti odešel z domu a šel jsem 300 kilometrů daleko studovat, tak jen doufali, že zaseli dobré sémě a beru si dobrý příklad. Tak i já vychovávám své děti. Nepeskuju, nemlátím je, nepřikazuju. A věřím, že se dívají na tatínka, jaký vede život a podle toho se zařídí taky. Jaký si to uděláš, takový to budeš mít.“

Máte čtyři děti. Pozorujete, že by měly tendenci hrát nebo se věnovat umění, je tam nějaký náznak?

„Nejstarší syn studuje Filmovou akademii Miroslava Ondříčka, takže má bakaláře, teď dodělává magistra, obor produkce. Bude mít blíž k penězům, já se k tomu dostal až na konci září. Letos mám kulatiny, už se pomalu loučím se životem.“

Potřebuji ženy ke svému životu.

Co teď berete jako největší radost, kterou si můžete dopřávat od ostatních?

„Lidi. Lidi kolem sebe, nesnáším samotu. Teď bydlím, jak říkám, na Karlštejně.“

Nesmí tam ženy?

„Žena vejít může, ale odejít musí. Po těch zkušenostech, které mám. Nemusí tam být hodinku, dvě, ale může být i celý víkend. Ale to je maximum, co bych ve svém věku dokázal. Já teď bydlím v Řeporyjích a v hospodě seženete řemeslníky, instalatéry, ale máme tam i podnikatele, kteří jsou ve stovkách milionů, někde jinde. A sedíme u jednoho stolu a jsme si všichni u té desítky rovni a vedeme ty závažné rozhovory. Většinou je ticho, až někdo řekne ʼTa mi dneska dala, ta moje paní.ʻ A další se přidá a najednou je legrace. Trochu to zlehčujeme, ale bez žen neudělám ani krok. Já potřebuju ženy ke svému životu.“

Co říkáte na teorii, kterou jsem slýchávala od svého kamaráda, ten říkal, že ženy jsou pro něj hnacím motorem všeho, co v životě dělá.

„No tak někdy jsou velkou brzdou. Trochu zchudnete těmi vztahy, přicházíte o baráky a podobné věci, ale to už beru jako riziko podnikání.“

Zchudnete hmotně, ale možná nabudete v jiné části bohatství, třeba zkušenosti.

„Tak zkušenosti jsem asi největší nabyl v pubertě a z toho žiju dodnes. I to, že jsem dělal atletiku, od té doby jsem neudělal jediný klik nebo dřep a pořád normálně funguju a všechno stíhám. Základ celého mého života byla puberta, ta mě formovala, až mě deformovala. Ať už to byla jedna nebo druhá škola, angažmá a z těch základů žiju celý život a moc se příliš neobohacuju ničím a chci to v klidu dožít.“

Vaše slova: Daboval jsem dva měsíce a spadla mi do klína role Robina Hooda ve filmu Robin Hood král zbojníků s Kevinem Costnerem. Jak se to celé semlelo?

„Na začátku byl Pavel Trávníček, kterému budu odevzdávat desátky až k hrobu. Protože já jsem od těch Wolkerů šel do Hudebního divadla v Karlíně a tam jsme se ve Slaměném klobouku alternovali. A když jsem měl premiéru já, tak Pavel za mnou přišel a ptá se, jestli nechci dabovat. Říkal jsem, že mě už Láďa Županič vzal na Kavky a tam mě vyhodili po druhé větě. Ale šli jsme ke stolu, kde seděly dvě dámy a on té jedné říká: ʼMaruno, to je Mahy, nauč ho to.ʻ A to byla Marie Fronková s Drahunou Pešulovou, produkční. A paní Pešulová mi druhý den zavolala a volala mi každý den. A já byl u Marie snad tři roky, den co den, to byl nápor na začátku 90. let. Vydrilovala mě, naprosto. No a najednou dostávám Robina Hooda, snad kvůli nějaké fyzické podobnosti.“

Četla jsem, že jste daboval i Diega, slavného tygra z Doby ledové. Je nějaký rozdíl v dabingu kreslených postav a živých herců?

„Dneska je to daleko krutější, protože dřív byla kreslenka a to se dělalo levou zadní. Jenže Američani si vymysleli, že to namluví s americkýma hvězdama a potom ten software umí to, že ty retnice, samohlásky a tak, že jim to ty postavičky rozhýbe. Ta postavička má pusu přes celou tlamu a klape to jak to má. A v kině má plátno 15 metrů na šířku a dělat ty kreslenky, to je dneska raubířina, to je docela dřina a musí se to dělat hodně, hodně poctivě.“

Dá se říct, že některý z herců, které jste daboval, byl taky obtížný?

„Jednoduše se dělají ti, ke kterým mám typově nejblíž. Že máme pocit, že jsme stejní kluci, akorát že oni jsou o šest nul někde jinde. Což je třeba Kevin Costner, Nicholas Cage, ti se mi dělají dobře. Ale Eddie Murphy, tam je ta úprava dialogů hodně složitá, to je hodinu a půl show, kdy imituje celou americkou scénu od Madonny přes všechny prezidenty, dělá si ze všeho legraci, to je za trest toho chlapa dělat.“

Zdeněk Mahdal|foto:archiv Zdeňka Mahdala

V roce 2018 jste byl zvolen do Rady Českého rozhlasu. Proč jste do toho šel a s jakou vizí?

„Já jsem strávil v rádiích asi osm let života, obě stanice jsem rozjížděl. My byli pozvaní na to, abychom těm majitelům vydělali nějakou korunu, takže jsme si mohli říct, kolik peněz jsme chtěli. Já prožíval krásné období, ale byla to dřina a ono vás to celého polkne. Ať je to divadlo, rozhlas, televize, to není sociální ústav. Tam mohou přežít jen ti silní a šikovní. Nemyslím silní v kramflecích a s loktama, ale musí na to mít. A když vznikla šance aspirovat na tuto pozici, tak jsem si říkal, proč ne.“

Když posloucháte Český rozhlas a jeho jednotlivé stanice, co vás baví a máte rád?

„Je to samozřejmě ta vlajková loď, Radiožurnál. To je první, co jdu dělat. Vyčistit zuby a pustit rádio. V sedm hodin jsou zprávy a dozvím se to nejdůležitější. Pak během dopoledne moc neposlouchám, ale při přejezdech autem to bez rádia nedám. Koupil jsem si i motorku s reprákama. Já bych bez muziky a bez toho, co se kde zrovna děje, nevydržel. I když ty poslední měsíce byly kruté v tom koronaviru, slyšet to od rána do večera, to už mě iritovalo a přepínal jsem.“