Co spojuje Ameriku, Jana Kotěru, Hradec a Ladislava Zikmunda Lendera? Moderní architektura!
Architektura se může psát jako báseň nebo partitura. Architektura se rodí v hlavě. Architektura je zkamenělá hudba. Neměla by architektura směřovat k posílení rovnosti, lidské důstojnosti a optimismu místo bezpodmínečného nabízení sebe sama účelům spotřeby a soukromým zájmům korporací? To je několik slavných výroků o architektuře.
Nová kniha Jan Kotěra v Hradci od Ladislava Zikmunda Lendera boří mýty okolo zakladatele moderní české architektury. Slavného tvůrce budovy hradeckého muzea ukazuje ve všech souvislostech a obsahuje řadu dosud nepublikovaných plánů a návrhů.
Studijní cesta do Kalifornie, nová knížka, Den architektury, který se blíží, přednášky a také budoucí rozhlasový seriál o hradeckých vilách. To vše spojuje jméno Ladislava Zikmunda Lendera, historika umění a architektury, památkáře a také nezávislého kurátora. Co je u vás nového? Taková banální otázka na úvod.
Mám se dobře. Vrátil jsem se z Kalifornie, jak jste zmiňoval, před dvěma měsíci. Byl to studijní pobyt na University Kalifornie Berkeley. A od té doby se trochu nemůžu zastavit.
Jak se vám povedlo dostat tohle stipendium?
Všichni mi říkali, že to je strašně prestižní a že to dostávají jen ti nejchytřejší lidé na světě. Což mně samozřejmě připadalo takové lehce žinantní. Ale je pravda, že ten výběr byl poměrně dlouhý a náročný proces. A měl jsem tedy obrovské štěstí, že se mi to povedlo.
Jak to vypadá na takové americké univerzitě? Když to byla ta Kalifornie, tak jsem si hned vybavil seriál Beverly Hills 90210, Brenda, Brandon, Dylan.
Trošku ta jižní Kalifornie tak skutečně vypadá. Přesně tak, když jsem přijel do LA poprvé, tak jsem si připadal jako v tom oblíbeným seriálu, na kterém jsem vyrůstal. Ale severní Kalifornie je trošku jiná, protože tam toho sluníčka zase tolik není. Dokonce mě překvapilo, že jsem se přímo v San Franciscu vlastně nikdy ani nekoupal v moři. Protože to prostě nejde, je tam zima. Ale já jsem tam byl hlavně na studijní, vědecký a výzkumný pobyt. Neměl jsem ani žádné povinnosti učit ani studovat, jen jsem tam prováděl výzkum. Což bylo úžasné, protože taková svoboda se člověku nikdy moc nepoštěstí.
O čem byl ten výzkum? Co jste přesně dělal?
Zabýval jsem se tam několika věcmi. Zaprvé to byly stopy české architektury v Kalifornii. Což je takové trošku nezvyklé, ale podařilo se mi tam najít několik styčných bodů a právě několik návštěv. Jak ti čeští architekti buď přijeli do Kalifornie a tam začali něco vymýšlet, nebo pro Kalifornii začali něco navrhovat, aniž tam kdykoliv byli. Nebo se také odtamtud vrátili a nějaké inspirace si z té Kalifornie přivezli. O tom teď chystám takovou knížečku a současně také přednáškový cyklus.
Ale vy jste nebyl jen v tom San Franciscu, ale také do New Yorku jste se podíval. Kam všude?
To pak souviselo s tím výzkumem, který se týkal těch českých architektů v Kalifornii. Tak jsem podnikl několik takových cest. První byla do New Yorku, byl jsem také v Buffalu, byl jsem v Arizoně, kde jsem se hlavně zabýval českým inženýrem Jaroslavem Janem Polívkou, o kterém tady skoro nic nikdo neví, a který se stal asi vůbec nejslavnějším českým stavitelem na světě. Protože se stal dvorním inženýrem amerického architekta Franka Lloyd Wrighta. Takže po jeho stopách jsem se vydal a snažil jsem se rekonstruovat jeho příběh. Pak se mi podařilo také dostat do kontaktu s jeho rodinou, s jeho potomky, kteří byli naprosto úžasní. Zpřístupnili mi všechny cenné archiválie. To je takový nejvýznamnější výsledek toho mého pobytu tam.
A ty mrakodrapy? Protože tam ta centra měst jsou hlavně o těch výškových budovách, ne?
Ne všechna. Ty mrakodrapy, to je otázka skutečně těch největších měst. Nicméně mě daleko víc zajímala architektura amerického venkova. Prostě toho, čím se Frank Lloyd Wright zabýval. A s čím mu český inženýr Jaroslav Polívka pomáhal. A to právě mrakodrapy moc nebyly. On se těmi mrakodrapy skoro v podstatě nezabýval.
A čím se zabýval?
Byly to hlavně rodinné domy. Vily, veřejné stavby, muzea a tak.
Plánujete také vyprávět i zájemcům na nějakém setkání o té Americe?
O té Americe vzniká knížka, která by snad někdy na přelomu roku tohoto a příštího měla vyjít. A v souvislosti s tím plánuji i přednášky. První takový přednáškový cyklus bude v královéhradecké vědecké knihovně, začíná 5. října. V 17 hodin bude první díl toho kalifornského cyklu, kde budu právě mluvit o tom, jak ti čeští architekti do Kalifornie přišli. A pak to bude pokračovat v říjnu, v listopadu a v prosinci. A současně pak s tím také pojedu ještě do Ostravy a do Prahy. Plánuji to pojmout tak napůl. Trošku o architektuře a napůl cestovatelsky.
Tak těšil jste se vůbec zpátky domů? Na Hradec Králové, na tu hradeckou architekturu?
Samozřejmě. Já teď kromě jiného také chystám knížku o hradecké architektuře. Takže z té Kalifornie se to psalo docela těžko. Protože když si to člověk nemůže obejít znovu a jít se tam podívat, tak to nejde.
Zajímavé je, že Jan Kotěra, kterého vy máte hodně rád, což souvisí i s nádhernou budovou muzea v Hradci Králové, tak vlastně má kořeny i v té Americe zasazené nějakým způsobem.
No spíš stopy. On byl v Americe v roce 1904, kde získal zakázku postavit rakouský pavilon, nebo účastnit se světové výstavy v Saint Louis. A kromě jiného také projel Ameriku, byl pravděpodobně v Chicagu, setkal se tam se stavbami Franka Lloyd Wrighta, kterého tedy ale znal už předtím. Takže i Jan Kotěra cestoval do Ameriky.
Já držím v ruce vaši novou knížku Jan Kotěra v Hradci. Kolik je těch jeho realizací a staveb tady v Hradci Králové?
Je jich pět. Je to budova muzea. První byl tedy Okresní dům, pak na něj hned navázala budova muzea. Současně se stavěla Palmová zahrada, Labský most a pak ještě po první světové válce přijel postavit obytný dům vedle muzea.
A tahle kniha je právě o Janu Kotěrovi a jeho realizacích?
Je to poměrně jednoduše členěno na těch pět staveb, který se snažím interpretovat v nějakém dobovém kontextu. Protože právě reforma třeba těch muzejních budov v prvních dvou desetiletích 20. století byla obrovská. Změnily se nároky na muzejní budovy, i to, jak mají ty budovy vypadat. A ten hradecký příspěvek je jedním z takových nejmodernějších, nejprogresivnějších ukázek toho, jak si ti moderní architekti představovali, že by ty muzejní budovy měly být.
A dozví se člověk v té knížce i něco o životě Jana Kotěry?
Trochu také. Jedna z těch úvodních kapitol, které se zabývají životem a dílem Jana Kotěry spíš obecně, se týká i takové poměrně důležité okolnosti, tedy bez toho, že bych ho chtěl nějakým způsobem skandalizovat, ale takovou zvláštní okolností jeho života a díla bylo to, že trpěl nějakými psychickými problémy, které ho pak čím dál víc diskvalifikovaly z toho pracovního procesu, z té pracovní tvůrčí práce. To je poměrně zajímavé, že ho pak museli zastupovat jeho žáci nebo jeho zaměstnanci a tak dále. Což se právě poměrně intenzivně rozvinulo i v té době, kdy stavěl hradecké muzeum.
Připomeňme možná i ty další vaše knihy, Protože jich je několik a každý Hradečák, jako patriot, rád listuje těmi fotografickými knihami, dívá se na stará místa, jak vypadala dřív.
Asi před dvěma lety jsme dělali nádhernou knížku, která byla právě fotografická. Mě samozřejmě jako autora nesmírně těší, že byla hned pryč, pro čtenáře už je to trošku horší, že už není k sehnání. Bylo to fotoalbum fotografií Josefa Sudka, významného prvorepublikového fotografa, který dvakrát nebo třikrát do Hradce Králové přijel a fotil tady moderní architekturu. Já mám z té knížky obrovskou radost. A chystám teď takovou velkou knihu, která by měla vyjít ještě do konce roku, o hradecké moderní architektuře. A tím ten zájem o tu hradeckou moderní architekturu uzavřít aspoň na nějakou dobu.
Vy budete také příští týden tuším vyprávět v neděli v rámci Dnů architektury tady v Hradci Králové, o Janu Kaplickém a o jeho blobu?
Také. Ten Den architektury je celý víkend, je to jak v sobotu, tak v neděli. V sobotu se půjdeme povídat po vilové čtvrti Morušovka, což je dobový název pro vilovou čtvrť na Orlickém nábřeží. Tam se podíváme po nějakých vilách a vůbec těch moderních stavbách. A v neděli bude promítání v kině Central dokumentu Oko nad Prahou za účasti autorky Elišky Fuchsové Kaplický. A já budu mít úvodní slovo. Ale ten program je daleko bohatší, je tam daleko víc procházek, akcí a tak.
Vy také chystáte seriál o hradeckých vilách na rozhlasových vlnách. V říjnu bychom ho měli vysílat. A dneska půjdete na první natáčení. Jak se těšíte na tohle?
Těším se na to nesmírně. Protože ta možnost dostat se dovnitř do těch domů, to není tak běžné, takže to bude skvělé.
Můžeme naznačit, které domy to budou tady v Hradci?
Dnes budeme natáčet první asi tři nebo čtyři díly. Bude to Levenbachův dům, bude to Steinfeldům dům, bude to snad Liskova vila a bude to Malburgova vila v Smiřicích. A pak by mělo navázat dalších asi šest nebo osm staveb, které postupně během podzimu posluchačům představíme.
My se na ten výsledek moc těšíme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
