Chtěl být topičem, místo toho už 41 let pracuje v Krkonošském muzeu

Jan Luštinec s Alenou Zárybnickou
Jan Luštinec s Alenou Zárybnickou

Jan Luštinec vystudoval historii a český jazyk na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Pak také muzeologii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. V Krkonošském muzeu v Jilemnici pracuje jako historik od roku 1977 a je jeho ředitelem.

Říkala jsem si, že když v muzeu pracujete už 41 let, měli bychom k tomu ještě připočítat další roky, kdy jste tam chodil na studentskou brigádu.

„Musím říct, že tam nastal ten okamžik, kdy jsem si tu práci nesmírně zamiloval a nepředstavitelně jsem si ji idealizoval. Když jsem pak vstoupil do toho víru, tak jsem se docela zděsil. Naštěstí jsem neutekl a pustil jsem se do boje a snad se něco podařilo vybudovat.“

Navštěvoval jste jilemnické muzeum jako děcko, chodil jste tam s rodiči nebo prarodiči? Máte první vzpomínku na muzeum z doby, kdy jste možná ještě neuměl číst?

„Mám, a byl to moc hezký den. Vždycky jsem miloval vláčky a tatínek mě vzal do Staré Paky, to byla železniční křižovatka a všude ještě jezdily parní lokomotivy. Dopoledne jsme tam jeli, já obdivoval lokomotivy a toužil se stát topičem. Odpoledne jsme šli do muzea a mně to splynulo do krásného dne. Vzpomínám si, jak jsem tam obdivoval především mechanický betlém a spoustu věcí, které lze dneska vnímat jako zcela mimořádné.“

Vaše příjmení se opakuje v Krkonoších často?

„Ne, je poměrně vzácné a většina Luštinců, se kterými se setkáte, jsou moji bližší, nebo vzdálení příbuzní.“

Takže i pan Luštinec ze Žacléře, výrobce lyží, je vaše vzdálená přízeň?

„Já jsem se s ním nikdy nesetkal, ale je to pravděpodobné, protože to příjmení se objevuje velmi, velmi vzácně.“

Myslíte si, že do dneška platí v Krkonoších a v Podkrkonoší to, že lidé hodně sportují? V létě kolo a v zimě lyže?

„Určitě, vždycky to asi tak bylo. Ty hory samy o sobě vyžadují dobrou fyzičku. A je pravda, že kdybyste před 120 lety vyrukovala s tím, že se jdete projít na krkonošské hřebeny, tak takový běžný horal by si říkal, proč takovou věc děláte. První naši lyžaři neměli žádný řádný trénink, oni tu fyzičku získávali při běžné práci, protože museli z kopce do kopce, daleko dojíždět a tak dále. Měli bychom se zmínit také o letní turistice. V Jilemnici vznikl druhý mimopražský odbor Klubu českých turistů. To svědčí o tom, že Krkonoše velice táhly a lákaly a ti turisté neustále přemýšleli o tom, jak nalákat další návštěvníky, protože v zimě byly prázdné. Jako na zavolanou se objevily lyže a těm Krkonoším daly punc něčeho výjimečného. Turistika se dá dělat i v okolí Prahy, ale dobře lyžovat se dá jen v horách.“

Slodhalení pamětní desky Janu hraběti Harrachovi (1828-1909) v Jilemnici s potomky hraběte a zástupci Matice české

Krkonoše jsou hory nejenom nejvyšší, ale taky nejnavštěvovanější. Mají vysokohorský ráz a neuvěřitelně pestrou přírodu. Které z těch krkonošských nej je pro vás tím nej podle vás?

„To je samozřejmě subjektivní věc, ale zůstane nejkrásnější Sněžka, Obří důl a tak dále, ale já miluju nejvíc západní Krkonoše, protože mám pocit, že tam těch krás je opravdu neuvěřitelné množství. Zmíním se třeba o mechovém jezírku, o kterém málokdo ví. Pak tam máme kotelní jámy, kotel, Labský důl, Labskou boudu, prameny Labe, sněžné jámy, nádherné výhledy a tak dál. Té krásy tam je kumulováno neuvěřitelné množství.“

První příběhy o Krakonošovi pochází z 15., možná 16. století. Je pravda, že si ho vymysleli Italové, kteří hledali v horách drahé kamení, aby je nikdo nesledoval?

„Hovoří se o tom a je to jedna z variant, kterou je nutno vzít v potaz. Nevíme ale, jestli je to tak, protože na druhou stranu, když se podíváme kolem sebe, tak každé hory mají svého ducha. Zajímavé je, že Krkonoše mají ducha, který je opravdu velmi známý a daleko překročil hranice naší země. Když se zeptáte, jakého ducha mají Jizerské nebo Orlické hory, tak to téměř nikdo neví. Ale když se řekne Krakonoš, tak to zná každý, i návštěvníci ze zahraničí se na něj ptají.“

Najde se v Krkonoších nějaké místo, kde ještě lidé mluví nářečím častěji než jinde?

„Musíte do západních Krkonoš a musíte zajet do vesnic, jako jsou Křižlice, Stromkovice, Roudnice a tak dál. Tam ještě narazíte na starší obyvatele, kteří ještě hovoří krkonošským nářečím. Tam se na to narazit dá. Hlavně nedávat najevo, že se tím bavíte, to by bylo vůči nim velice neuctivé.“

Na hřebenech Krkonoš se prý v 18. a 19. století páslo až 20 tisíc krav a 10 tisíc koz a ovcí. Bylo právě pastevectví hlavním zdrojem obživy místních?

„Bylo to důležité zaměstnání, ale nebylo to to hlavní. Pastevectví bylo velmi důležité, ale musíme si uvědomit, že v tom poddanském hospodaření chov dobytka byl na velmi nízké úrovni. Když si vezmeme, že zvířata byla používána také k zápřahu, tak zisk z nich byl často velice malý.“

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byl astrofotograf Zdeněk Bardon a tady je jeho otázka pro vás: „Co by doporučil z českých tradic vozit ven? Když někam jedu na zahraniční návštěvu, tak považuji za slušnost přivézt něco typicky českého, takže vozím Becherovku, Budvar a udělám přednášku, že toto je ten pravý Budvar, vozím vambereckou krajku. Co typicky českého by se dalo vozit ven?“

„Mluvili jsme o Krakonošovi a na trhu se ukazuje leccos špatně řezaného, špatně vytvářeného. Ale nedávno jsem viděl Krakonoše, kterého vyrábí v Železném Brodě ve sklářské škole a to je skutečný skvost. Kdyby chtěl dát někomu symbol Krkonoš, tak toho skleněného, nádherného Krakonoše, protože to je opravdu takové erboví našich nejvyšších hor.“