Céčka, sbírá céčka, to není léčka. Fenomén našeho dětství, kterému podlehli i dospělí, stále žije
Céčka, krásná, barevná, svítící, obrovský fenomén 80. let minulého století. Je krásné vrátit se do dětských let. A zavzpomínat na jednu úžasnou věc, který se vyráběla v Hradci Králové. Přišel nám o ní povědět Rudolf Chmela.
Když jste se s céčky poprvé potkal vy? Vzpomenete si? A teď nemyslím, kdy jste je začal vyrábět, ale ještě předtím, než jste je začal vyrábět.
Měli jsme malé děti, dceru a syna. A ti přišli domů a sháněli céčka. Já jsem v té době už vyráběl taková škrtítka pro akvaristiku z umělé hmoty, tak jsem samozřejmě chtěl dětem sehnat céčka a bohužel to bylo nad mé síly. Tak jsme se pak nějak dohodli, nechal jsem si udělat formu a céčka jsem začal vyrábět.
A odkud to vůbec přišlo? Kde se to vzalo? Protože tenhle vynález byl samozřejmě slavný a známý i ve světě, v zahraničí. Přišlo to ze světa nebo od nás?
Pokud je mi známo, tak v Jablonci nad Nisou, tam byla lisovna, a tam to jeden člověk původně vymyslel jako ozdobu pro děvčata, jako pásky k minisukni. Ale to se neujalo. Ovšem chytly se toho pak děti a začaly z toho dělat závěsy a náramky, hrát čáru. Slyšel jsem, že před těmi jabloneckými závody toho byly haldy a nikdo to nechtěl. Protože se to prostě nechytilo. A děti si to vzaly za své.
Kdy vás napadlo to vyrábět? Kde všude se to vyrábělo?
Pokud vím, tak ze začátku byl velký nedostatek, dělalo se to pouze v Jablonci nad Nisou. A potom jsme byli mezi prvními, co to vyráběli. Ovšem bylo toho pořád málo, protože se to prodávalo na metráky. A tak se začaly vyrábět i další výrobky z umělé hmoty.
A vy jste se do toho pustil. Protože tenkrát to podnikání, nebylo asi jednoduché.
Bylo to dost složité. Měli jsme s tím často problémy, vždycky se nedalo dodávat do obchodů, museli jsme to prodávat sami na trhu nebo na tržnicích, musel jsem mít povolení od národního výboru, ceník jsme museli mít, od hygieny musel být papír. A i lidé na to nebyli zvyklí. Když jsme se někde objevili, tak okamžitě volali na SNB tenkrát. My jsme to všechni rozprodali už a zase byli pryč. I když jsme měli všechno povolené, tak stejně nás takhle policisté honili.
Dokonce prý museli hlídat jednou váš stánek právě příslušníci Veřejné bezpečnosti, aby vám lidé neutrhali ruce.
To jsme byli tenkrát na mírových slavnostech v Jiráskovejch sadech tady v Hradci Králové. A měli jsme moc zboží. Udělal se tam okolo nás chumel a nedalo se to uhlídat. Pak ti příslušníci tam udělali frontu, každému jsme museli dávat jen po jednom balíčku. A během půl hodiny jsme to měli pryč. Byl o to opravdu hroznej zájem.
Byl to prostě fenomén. Dokonce i Michal David jej navždycky zvěčnil ve své písničce. Také jste si ji pane Chmelo prozpěvoval, ne, v dílně, když jste vyráběl ta céčka tady v Hradci Králové?
No, moc jsem si neprozpěvoval, já neumím zpívat. Ale poslouchal jsem ji hodně, to ano.
A dnes jste tedy už vlastně jediným výrobcem céček?
Já nevím, v současné době to možná vyrábím sám, ale těch podniků, které by byly schopné to vyrábět, je určite víc.
A pořád se dělají různé tvary? Protože vy jste přinesl ukázat klasická céčka, ale kdo měl tenkrát paragraf, pane Chmelo, to byl king.
My paragrafy také děláme, ale v současný době je spíš zájem o céčka samotná. Sem tam někdo chce třeba konkrétně ty paragráfky i další písmenka.
A jak se to vlastně vyrábí? Máte na to nějaký lisovací stroj?
Na to máme opravdu hodně starý lis, takový spíš muzejní typ. Je to něco podobného jako lis, je tam taková komora, tam se nasype materiál, ohřeje se podle druhu materiálu do 200 stupňů a pod tlakem 150 atmosfér se stříkne do formy. Tam vychladne, vyndá se výlisek, oláme se a ten zbytek, ty vstřiky, se zase dávají zpátky, takže to je bezodpadové.
A umíte také fosforová céčka? Protože takové fosforové svítící céčko, v tom byl celý svět.
Ano, vím. Ta fosforová céčka, to byl problém, protože nebylo barvivo. V době se nedalo prakticky sehnat. Ale dnes už to není takový problém. A kilo třeba, pro zajímavost, stojí asi 6,5 tisíc. To kupujeme. Je to poměrně dost drahé. To se přimíchá a pak to svítí. Já je ještě přibarvuji trošičku do zelena, to je hezčí.
Co se s tím všechno vlastně dalo dělat? Spojovali jsme to do řetízků, to byla taková naše trofej, házeli jsme tu čáru. Holky to nosily kolem krku.
Nosily to buď jako náhrdelníky nebo na ruce jako náramky. A dokonce jsem viděl, teď nevím, jestli to bylo v brazilském Riu de Janeiru, tam si to taky někdo objednával a posílal nám fotky. Byly z céček udělané takové vyplněné celé náhrdelníky. Bylo to strašně hezké. Opravdu to vypadalo krásně.
Co dnes? Děti mají jiné hračky, takové moderní, digitální. Vrátí se céčkománie?
Myslím, že jak to bylo tenkrát, se to už nevrátí. Ale zájem o céčka je pořád.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
