Andor Šándor: Do státních služeb už návrat určitě neplánuju. Objevil jsem svobodu

Andor Šándor byl generálním náčelníkem a šéfem vojenského zpravodajství v době, kdy byl spáchán teroristický útok v USA 11. září 2001. „Bouchlo to ráno v New Yorku. A pak následoval rok, kdy jsem byl v šedesátiminutové pohotovosti. Skutečně jsem pociťoval zodpovědnost za tuto zemi. O Al-Káidě jsme věděli, ale že by dokázali útok takového rozsahu – z toho musel být v šoku každý. Všechny lety byly organizované ze západního pobřeží, bylo to velmi dobře sesynchronizované.“

Jméno jako značka

Leckdo se pozastaví nad jeho jménem. V České republice je pouze šest Andorů. Podle internetových zdrojů jeho jméno znamená statečný a mužný. „Někdo mi řekl, že moje jméno je dobrá obchodní značka. Ale nositelem tohoto jména byl můj otec. Pocházel z jižního Slovenska. Celou dobu jsem žil v domnění, že nemám žádný svátek. Později jsem zjistil, že v Maďarsku je v kalendáři hned čtyřikrát! U nás jsem slavil na Ondřeje.“

Jako dítě byl velmi temperamentní. „Vlastně mně vojna začala, když jsem se narodil, táta byl přísnej. Od 15 let jsem byl na vojenském gymnáziu. Můj otec byl voják, ten byl proti a já vlastně ani nevím, proč jsem tam chtěl jít. A tam mi i tu pubertu zmírnili.“

V čele vojenské státní služby stál něco přes rok, ale před tím tam pracoval 16 let. „Byl jsem odvolán protiprávně a protizákonně, ale rozhodl jsem se, že se nebudu bránit. Říkal jsem si, že když se mnou nechce nikdo spolupracovat, tak se tam nebudu tlačit. Možná kdybych tam byl, měl bych už po dvou infarktech a byl bez vlasů. V roce 1994 jsem měl dokonce nabídku, abych se vrátil, ale do státních služeb už návrat určitě neplánuju.“

Ve 45 letech jsem se rozhodl pro jinou kariéru. „V tomto věku jsem objevil něco, čemu se říká svoboda. A to je tak úžasná věc! Ve státní sféře máte nad sebou pořád někoho, koho si nevybíráte. A občas mám pocit, že ty lidi klonujou.“

Alex Mynářová a Andor Šándor|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas

Vojna, knihy a bubny

Začal se věnovat poradenství a psát knihy. Poslední se jmenuje Planeta Země: Kruté místo k žití, jejíž pesimistický název vysvětluje: „Já nemám žádný důvod k optimismu. Za 5000 let historie lidstva se jen 500 let neválčilo.“

Znovu oprášil hru na bicí. Bubnoval už na škole, učil se na housle a kytaru. Vojenská kázeň se mu v případě bicích hodila. „Na bubny mám i učitele a ten mi říkal, že kdyby mi bylo osm, že bych to někam dotáhl. A hraju jako pošuk s metronomen,“ směje se.

Mají skupinu Lightmotif, která se zaměřuje na poprockové covery. „Já radši hraju metal, tak kde to jde, řežu do toho dvojšlapkou.“

Co si myslí o české armádě? Procestoval 60 zemí, kde se mu líbilo nejvíc? A co mu radil otec, když se mu narodila dcera? Poslechněte si v rozhovoru u Alex.