400 let důlní činnosti ve východních Čechách. Báňská záchranná služba stále hlídá naše bezpečí
V Odolově na Trutnovsku je věznice, to všichni víme. Ale je tam také stanice Báňské záchranné služby. Pohotovostní služba na stanici je nepřetržitá, 24 hodin denně, 365 dnů v roce. Ve službě je trvale četa tří záchranářů a v dispečinku velitel pohotovosti. V domácí pohotovosti je stále k dispozici pět dalších záchranářů a vždy jeden z lékařů.
S jejím vedoucím stanice Báňské záchranné služby Odolov Josefem Tothem vám tuto zajímavou a nevšední práci představíme. Jak dlouho už jsou vlastně báňští záchranáři v Odolově? Důlní činnost na Trutnovsku měla ještě nedávno obrovský význam.
Samozřejmě, minulý režim dbal na to, aby byl těžký průmysl tím stěžejním. A na těch lokalitách, kde příroda vytvořila zásoby černého nebo hnědého uhlí, se stát snažil těžit to nerostné bohatství. Ale s příchodem nových ekonomických ukazatelů se zjistilo, že některé ty lokality nejsou tak rentabilní a začalo se s útlumem. Ve východočeských dolech, které se nacházejí na území Královéhradeckého kraje, se těžilo od prvních zmínek, tedy od roku 1592, což je nejstarší lokalita.
Od roku 1592? To bylo na Žacléřsku?
Ano, Žacléřsko. První zmínky z roku 1592 jsou dochované písemně. Přispělo k tomu to, že ty sloje vycházely až na povrch a rolník, když oral to své políčko, tak zjistil, že tam je černý kámen. A zjistil, že hoří. A v podstatě ho dobývali na desítkách a stovkách malých kutátek. A dostávali se do těch problémů, které jsou potom spojeny s těžbou, když jsou hluboko, když jsou daleko. Problémy s vodou, s plyny a podobně.
To opravdu bylo tak, že prostě na políčku objevili nějakou hromadu, kutali, vrtali a zjistili, že tam je uhlí?
Tak nějak na to přišli. Až průmyslová revoluce tomu dala ten správný směr. Potřebovala energii a potřebovala uhlí a potřebovala elektriku a další věci. Ta přispěla k tomu, že se ta těžba zvětšila a zrentabilnila.
Kde všude na Trutnovsku byly takové ty nejvyhlášenější oblasti?
Žacléř, Svatoňovice, Radvanice. Tam v těch 50. až 80. letech minulého století byla ta těžební činnost poměrně rozsáhlá. Ale řekl bych, že z celorepublikového hlediska, co se týká množství těžby, tak to bylo spíš regionální. Nemělo to celorepublikový význam.
Každý ví, že hornická práce je nejen nesmírně náročná a těžká, ale také poměrně nebezpečná. Jaká nebezpečí v tom dole na horníky číhají?
Je rozdíl mezi uhelným hornictvím a rudným hornictvím. U toho uhelného hornictví v podstatě mimo těch důlních plynů, které se mohou v podzemí vyskytnout, jsou možné další věci. A to samozřejmě náchylnost uhlí k samovznícení, záparům a podobně. A tím také k masivním požárům, které třeba v rudných dolech nebývají. Protože ruda se nevznítí sama o sobě. Kdežto ten uhelný prach ano.
Vy jste někdy zažil na Trutnovsku takový případ, kdy šlo opravdu o život?
Samozřejmě. Každá ta šachta měla svoje specifikum. Jak ta šachta v Žacléři, kde se metan vyskytoval poměrně dost. To je třaskavý plyn, který v podzemí horníci neměli příliš rádi. Vyskytuje se na všech lokalitách, kde uhlí nějakým způsobem vzniklo. Tam to bylo v podstatě na denním pořádku. Horníci ho naměřili, indikovali a pokud se pohybovali v koncentracích, které nebyly nebezpečné, tak se celkem nic nedělo. Ale byli opatrní. Na dole Nejedlý to bylo v podstatě to samé. To je bývalá šachta ve Rtyni v Podkrkonoší. Tam se horníci s metanem setkávali také. Ale spíš v tom ovzduší se vyskytoval kysličník uhličitý, který je v tom uhlí nějakým způsobem vázaný a uvolňuje se do důlního ovzduší. Důl je v podstatě veliký sklep s dlouhou chodbou a ta chodba je odvětrávaná. Cokoliv se vevnitř vyskytne, tak na konci vystoupí. Takže ten nebezpečný plyn prochází po celou dobu tím dolem a ovlivní ovzduší v celém dole.
Připomeňme, že se netěžolo uhlí, ale i další rudy. Tam se těžilo snad všechno. Měď, zlato, stříbro, viďte?
Ta naše česká kotlina, dá se říct, obsahuje veškeré nerosty, nebo minerály, které se vůbec na Zemi vyskytují. Jsou tady lokality, kde spousta hledačů hledá acháty a podobně. Naše česká země je z tohoto pohledu velmi zajímavá.
Zajímá mě ta vaše práce, tedy práce báňského záchranáře. To asi od sebe nejde oddělit, hornictví a záchranáři. Ti, když se něco stane, prostě přispěchají na pomoc.
Hornictví provází lidstvo v podstatě od prvopočátku. Protože jak doba bronzová, tak železná, potřebovala ten materiál. Samozřejmě při masivní těžbě hlavně uhlí v polovině 18. a 19. století s rozvojem kapitalismu a potřebou té energie, se zvětšilo množství lidí v těch dolech. Zvětšilo se množství té rubaniny a zvýšilo se samozřejmě nebezpečí pro ty lidi. A ti horníci si mezi sebou pomáhali, protože byli odkázáni jeden na druhého. Takže řekněme v polovině 19. století už Rakousko-uherský báňský úřad nařídil, že se musí nějakým způsobem zajistit, že těm horníkům někdo pomůže. A začaly vznikat nejdříve záchranné služby. A v polovině minulého století to dostalo ten ráz, který jsme zažili potom už potom v těch 80., nebo 90. letech.
A co ta technika? Ta se samozřejmě také musela vyvíjet, to jsou nějaké asi dýchací přístroje.
Určitě. Používáme špičkové, kyslíkové, čtyřhodinové dýchací přístroje. Protože ty vzdálenosti, které jsou v tom podzemí, jsou mnohem větší než třeba požár budovy. Jde o sklepení, které má řekněme 500 metrů čtverečních.
K čemu vás dnes nejčastěji volají? Když se na tom Trutnovsku už dnes vlastně nekutá a netěží to uhlí?
Díky tomu, že těch důlních děl byla spousta, naše republika jich obhospodařuje několik desítek tisíc, tak i tady v Krkonoších jsme jich měli asi 280. Dneska jich máme 64, které jsou přímo v našem vlastnictví. Ale ministerstvo životního prostředí má spoustu důlních děl a ty se občas projeví nějakým nebezpečím. My jsme řešili s Českou geologickou službou případ v Kutné Hoře loni těsně před Vánocemi, kdy 22. prosince šla paní vysypat na kompost zbytky a zjistila, že má na zahrádce díru do země. A my jsme zjistili, že ta díra do země je 500 let stará, ale bohužel tak nebezpečná, že se muselo konat okamžitě. Udělali jsme první zajištění, potom po svátcích vánočních jsme udělali už zajištění stabilní s průzkumem celého podzemí. A potom se zpracoval plán likvidace a důlní dílo se zlikvidovalo tak, aby nebylo nadále nebezpečné.
Mě tak napadá, že návštěvníkům je přístupný třeba i měděný důl Bohumír v Jívce. Byl jste se tam podívat?
Samozřejmě, to je kousek od odolovské záchranky. Dokonce jsme tam měli minulý týden cvičení, kde jsme se domluvili s majitelem, že pokud by došlo k nějakému nebezpečnému jevu, který by mohl nastat, tak je dobré, aby ti záchranáři, který jsou nejblíž a kteří tam budou zasahovat první, tak aby to dokonale znali. Tak i na takové případy jsme připraveni.
Tak vás k návštěvě dolu Bohumír teď v létě zveme. Protože tam je stálá teplota, tam bude hezky i v horku, viďte?
Samozřejmě. V tom podzemí je stálá teplota někde kolem 14 a 16 stupňů, někde i 9. A v tom horkém dni je to příjemné ochlazení.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
