Václav Havel mě přivítal v bačkorách a s půllitrem kakaa
V těchto dnech se otevírají brány světové výstavy Expo 2015 v Miláně. Pozvání na Zálety přijal muž, který se mimo jiné podílel na přípravě české expozice. Jako člen poroty spolu s dalšími významnými architekty vybíral i pavilon, který tam Česko reprezentuje.
Podle slov architekta Davida Vávry je posledním mohykánem té staré poctivé prvorepublikové architektury, kdy architekti dokázali ve své racionální duši skloubit i estetický cit. Akademický architekt inženýr Miroslav Řepa. Jehož krédem je věta. „Život jen tehdy stojí za to, je-li krásný.“
Můj host je historicky prvním držitelem ceny Za zásluhy o Pardubický kraj, kterou získal loni v dubnu.
Ještě, než budeme mluvit o aktuálních tématech, bych zůstala u kořenů. K tomu se mi náramně hodí i to, co o vás řekl právě David Vávra. Co je podle vás základem té poctivé prvorepublikové architektury?
Myslím si, že člověk musí mít trpělivost, musí mít na sebe svoji sebekázeň a musí tu věc dělat s láskou, když ne, ať dělá radši něco jiného.
Váš tatínek byl posledním žákem pana profesora Plečnika, slavného Slovince, kterého miloval Masaryk a který mimo vašeho tatínka vychoval celou řadu skvělých architektů. Připomeňme si jeho věhlasnou preciznost, možná až Plečnikovu drezúru. Co o něm říkal váš tatínek?
Táta ho zbožňoval. Pro tátu to byl idolem a vyplynulo to nejen z mých osobních vzpomínek, kdy se o Plečnikovi doma hovořilo, ale pak to potvrdily dopisy, ke kterým jsem se dostal při první návštěvě Lublaně, když jsme připravovali plečnikovskou výstavu. Tam tehdy muzeum architektury mi předalo jako oficiální dárek všechny dopisy, které táta Plečnikovi psal.
Já bych se teď s vámi ráda vrátila do roku 1992. Mířím k telefonátu, kdy vám tehdy někdo zavolal, že se máte dostavit za prezidentem Václavem Havlem. Co potom následovalo?
Pan prezident mě přivítal, měl ještě bačkory, bylo ráno, před sebou měl takový ten klasický český půllitr s kakaem. Poté, co jsme se představili, mi řekl, jestli chci taky. Já jsem říkal, že bych si dal radši panáka. Dostal jsem panáka a pohovořili jsme na dané téma. Vzápětí bylo rozhodnuto. Dostal jsem za úkol plečnikovskou výstavu a celé to dědictví, které musí Plečnika očistit a musí ho také uvést do celosvětového povědomí.
Když se řekne Expo, vybavím si já osobně bruselský pavilon, který stojí v Letenských sadech. Jedná se o unikátní budovu, která proslavila Československo na světové výstavě v Bruselu v ruce 1958. Od roku 1965 jste spolu s architektem Vladimírem Pýchou vyhrál soutěž na československý pavilon na světové výstavě Expo 67 v Montrealu. Vzpomeňte na tu dobu?
No, svět se zbláznil, ten můj i mého kolegy Pýchy, neboť jsem tomu nechtěl uvěřit, poněvadž jsme jako, řekl bych, ještě studenti, dělali všechny možný soutěže, protože to byla povinnost a jediná šance se zviditelnit a získat slušné postavení. Dělali jsme tedy vše, co bylo možné. Nevěřili jsme, že mezi těmi 104 návrhy se objeví i ten náš a dostane se mu nejvyššího ocenění.
Ráda bych se teď zastavila u divadel a u vašich staveb ve východních Čechách. Od roku 1970 jste spolupracoval na rekonstrukcích Smetanova a Národního divadla, potom v letech 1984 – 1991 na rekonstrukci Tylova divadla dnes Stavovského divadla. To byla jistě spousta práce. Který z těch projektů byl vaší srdeční záležitostí?
Ze všech těchto tří objektů na ten konec přišel ten dort a zůstal tím dortem dodneška. Je to Stavovské divadlo, kterým vyvrcholila tato trojetapa.
A Východočeské divadlo Pardubice?
Tak to bylo takové štěstí, že jsem se k tomuto bonbonku dostal. Jednak jsem byl na domácí půdě a nemohl jsem své spoluobčany a vedení města zklamat. Měl jsem své zkušenosti, věděl jsem, jak se má divadlo tvářit a jak se má o něj pečovat. Mohu říct, že to byla nádherná práce, že jsem se mohl tomu Balšánkovi ohromně poklonit. My s kolegou Mlejnkem jsme kousek po kousku od lustru až po úpravy celého hlediště a všechny detaily na ložích tomu věnovali maximální úsilí. To divadlo je v tak dokonalém stavu, tak se tady o něj pečuje.
Jak vypadá český pavilon na Expu v Miláně?
Tento pavilon je sestavený z kontejnerů, které jsou postaveny na sebe a vytvářejí v tom celku tu hmotu, o kterou se jednalo. Umožnil také nezměrně rychlou výstavbu. My jsme nemuseli dělat žádné betonové základy, žádné výkopy. My jsme si udělali pár základních míst pro naše patky. Celý pavilon byl velice rychle postaven a zrealizován za velice nízké náklady, což je v této chvíli jedním z rozhodujících prvků. Jsem rád, že jsem velice silně podporoval myšlenku architektů, aby před naším pavilonem byla velká vodní plocha, protože jsem řekl, že to je polovička úspěchu našeho pavilonu, protože kdo jen na chvíli bude mít možnost sednout si k bazénku a smočí si tam nohy po návštěvě několika pavilonů, tak si tam rád sedne.
Při posledních Záletech na vašem místě seděl hokejový expert ČT Martin Hosták a nechal Vám tu taky jednu otázku. Ptá se: „Jak on vnímá O2 Arenu, její využití a i z architektonického hlediska využití té haly, jestli je to pro nás opravdu takovým přínosem. Za druhé, jestli má někde jinde oblíbenou halu třeba v zámoří?
Já myslím, že je to zázrak, že se O2 Arena zrealizovala. Vše kolem je věc jiná. Rozhodující je, že tento objekt stojí, funguje a že si všichni uvědomili, že žádná aréna na světě si na sebe nevydělá, že musí fungovat denně, možná i každý den dvakrát. Ty náklady spojené s provozem jsou neuvěřitelné. Jsem rád, že O2 Arena teď funguje tak, jak funguje. Je škoda, že se nedokončilo všechno to, co k tomu bylo vyprojektováno a co ta doba utnula. A ještě se ptá na jinou arénu. Tak kde jinde bych se mohl cítit lépe než v Montrealu v aréně Montréal Canadiens. Dneska, když tam řada našich kluků hraje, tak si říkám, že jsem to měl přes ulici.
Příště bude na vašem místě sedět Dan Tuček, pilot vrtulníku, akrobat, syn slavného Ivana Tučka, mistra světa v letecké akrobacii. Máte nějakou otázku pro něj?
To je svět, který já znám pouze v poloze velkých dopravních letadel. Myslím si, že taková otázka by mohla znít: Zda má stále přesto, čemu se věnuje a kde je tím velkým odborníkem, sen, aby mohl řídit dneska jedno z největších světových a stále se vyvíjejících dopravních letadel?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
