Ten rozhovor si státní zástupci pouští pořád dokola a válejí se smíchy

Začínal v Rádiu Klubu Hlasu Ameriky. Vysílal v soukromých rádiích, na Nově, na Primě, v České televizi i v Českém rozhlase. Poslední rok a půl moderuje ve „své“ internetové televizi DVTV.

My dva jsme spolu u rozhlasového mikrofonu už seděli. Jen v opačném gardu.
Vím to, protože si schovávám všechny přípravy od doby, kdy jsem začal dělat pořad Nad věcí v Českém rozhlase, což je někdy od konce roku 2000.

Kdy jste se vlastně přestěhoval z Vrchlabí?
Naši mě odtamtud odvezli, když mi byly dva roky. Pak jsme byli deset let v Kadani, kde táta stavěl elektrárnu. Pak jsme se tam vrátili na dva nebo tři roky. Na druhou stranu tam mám část rodiny a máme tam dům, takže to je moje rodné město se vším všudy.

Když jsem si pročítala rozhovory s vámi, jedna věc mi trochu neseděla. Volný čas trávíte u počítačových her...
Vy jste nikdy nehrála počítačové hry? To přicházíte o ohromný kus světa. Tehdy v té maringotce to byly zejména střílečky. Jeden z mých kolegů v televizi, editor Jan Ouředník, je taky velký hráč. Ten prohrál celé svoje dětství a hraje dodnes.

Kdybyste měl projít svoji profesní kariéru, co bylo největší školou rozhovorů?
Asi paradoxně Áčko. To byla velká škola pro mediálně neškolené a nezkušené lidi. Naučila mě, jak vést rozhovor, aby to mělo hlavu a patu a aby se to dalo poslouchat a sledovat. Dvacet minut Radiožurnálu pak byla velká škola ve frekvenci vysílání. Čtyři roky jsem ten pořad dělal každý všední den. Hodně rychle se pak zlepšujete a někam posouváte.

27. května 2014 začala vysílat DVTV. A vy jste byl jedním z těch, kteří se o to zasloužili. Kdybyste se měl znovu rozhodovat, šel byste do toho?
Určitě ano, protože jsem ten rok a půl v prostředí, ve kterém jsem se za celou svoji kariéru a život nepohyboval. Je to něco, co můžeme sami v malém kroužku lidí tvarovat, co má úspěch u diváků, co je sledované, co nějakým způsobem funguje i finančně. Prostě úžasná zkušenost.

Který z hostů za ten rok a půl vám jako první vytane na mysli?
V momentě, kdy přes Twitter vyšlete rutinní výzvu Ivo Rittigovi, který pravděpodobně sedí někde v Monaku, jestli by nepřišel na rozhovor, on odpoví ano, tak je to zajímavé. Přišel a ten rozhovor byl trochu bizarní, protože to byla spíš psychologická sonda. Potom jsem mluvil s několika státními zástupci, kteří se od té doby válejí smíchy a říkají, že si to stále dokola pouštějí. Zabírali jsme ho v detailu, bylo vidět, co dělá s rukama a tak. Oni říkali, že ho takto zblízka nikdy neviděli. I pro nás bylo hodně zajímavé mluvit s člověkem, který je považován za veřejného nepřítele číslo jedna. Je to zajímavý příběh, zajímavý člověk a ten rozhovor byl opravdu zvláštní.

Martin Veselovský a maskérka Daniela Drtinová|foto:Martin Veselovský

Dočetla jsem se o vás i věci, které mi byly osobně sympatické. Třeba že jste v 90. letech namísto do akcií a podílů investoval do horského kola a paraglidingu.
Ta investice byla skvělá. Teď nemyslím peníze, ale čas a energii. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v tomto ohledu udělal. Horské kolo mě baví pořád, to je velké hobby. S paraglidingem je to horší. Když se nám narodila dcera Róza, uvědomil jsem si, že to je příliš nebezpečné. Tak jsem ho prodal.

Je někdo, s kým byste chtěl vést rozhovor a ještě se to nepodařilo?
Musím vlastně říct, že ne. Vesměs jsem už mluvil s lidmi, se kterými bych chtěl mluvit.

Je naopak někdo, s kým už jste mluvil, a děsíte se situace, že by k vám přišel znovu? Nemusíte být konkrétní.
To můžeme být velice konkrétní. Někdy vás dohání minulost. Nemyslím hříchy minulosti, ale to, že na Nově byl naším ředitelem Radek John a z logiky věci jsem mu říkal Radku. Najednou se stal ministrem vnitra. To je komplikovaná situace. Vejde ministr vnitra a řeknete si nazdar. Pak mu musíte říct, že si ale budete vykat. Je to divné. Tyto situace už bych nechtěl opakovat. Bohužel, jak člověk nabaluje známé a kolegy, kteří pak dostanou nápad jít do politiky, tam toto nebezpečí je.