Svou slepotu považuji za dar. Renata Moravcová bere život jako poslání
Umíte si představit, že nevidíte? Paní Renata Moravcová z Dobrušky oslepla kvůli cukrovce. Ta jí vzala také ledvinu a slinivku. Přesto - nebo právě proto - žije naplno. Je předsedkyní Klubu držitelů vodících psů vzdělává ostatní, přednáší, organizuje společenské večery, Kavárnu ve tmě, závody vodících psů, plete a rozdává ponožky a pomáhá všem, kdo to potřebují. A také peče cukroví. Byli jsme u toho. Její příběh jste mohli slyšet v sobotu 17. prosince 2016 po 18. hodině v pořadu Návštěva.
Cukroví spolu s redaktorkou Kristýnou Štanderovou sice pekly, ale mluvily také o vážných, důležitých nebo osobních záležitostech. Logická byla první otázka...
Jak a kdy jste přišla o zrak?
„Od 11 let jsem měla silnou cukrovku, několikrát denně jsem si píchala inzulín. A i když jsem byla vzorný pacient - nejedla jsem nic, co jsem nesměla, maminka mi odvažovala chleba a tak podobně, přišla jsem kvůli této nemoci o zrak, a to po 30. roce věku.“
To ale nebyla jediná zdravotní komplikace spojená s cukrovkou...
„Víte, já už tmu neřeším. Když jsme se se synem, kterému tehdy bylo 11 let, vyrovnali se slepotou, přišla další rána - vypověděla mi ledvina a slinivka. A musím říct, že jezdit na dialýzu bylo daleko horší, než nevidět... Dva roky jsem čekala na transplantaci těchto orgánů a pak jsem se dočkala.“
Slepý člověk se naučí vnímat lidi kolem sebe zevnitř. Tam nahoře mi sice něco vzali, ale něco mi zase dali.Nevidoucí Renata Moravcová
Jak se váš syn tehdy vyrovnal s tím, že nevidíte?
„Než jsem šla na operaci s očima, viděla jsem špatně. A jemu jsem slibovala, že budeme po operaci jezdit na kolech, na výlety, že budeme podnikat spoustu věcí.. .Ale operace mi nepomohla. A já jsem se strašně bála, že až to synovi povím, že se mě zřekne, že mě odmítne. Myslela jsem si, že si sbalím tašku a odejdu někam do domova, kde budu čekat, až mi přinesou jídlo. Že můj život de facto končí. Syn se moc těšil, až se vrátím z nemocnice a když jsem mu oznámila tu špatnou novinu, mlčel. A já sotva dýchla. Pak mě ole obejmul a řekl, že to spolu zvládneme. Nebylo to snadné, ale díky synovi jsme to zvládli.“
Vy stále podnikáte nové a nové věci, co máte v plánu pro příští rok?
„Já už mám rozepsané akce na celý rok - besedy ve školách, lékařské fakultě, závody vodících psů atd. Ale na duben chystám v Hradci Králové velký společenský večer pro koukavce a i nekoukavce, kde bych chtěla vidoucím ukázat, že my nevidomí, zvládneme spoustu věcí. A tak se učím tančit sambu a tanec cha-cha.“
Máte svého trenéra? Jak se učíte taneční kroky, když nevidíte?
„Lehké to není. Můj tanečník mi to musí hodně vysvětlovat. A když nevím, tak si musím jeho nohy osahat, abych věděla, kam došlapuje, jak je vytáčí a pododně. Ale naučím se to," směje se Renata Moravcová.
Co děláte, když máte volný den?
„Volný den? Ale ten já nemám nikdy. Ale kdybych měla, tak bych vzala pletení a pletla teplé ponožky. Víte, co lidí si sem pro ně chodí? A nebo bych si uvařila čaj a pustila si nějakou knihu."
Je na slepotě nějaké pozitivum?
„Je, a velké. Člověk se naučí vnímat lidi kolem sebe zevnitř. Vás, vidící, ovlivňuje to, co má druhý na sobě, jak vypadá, jestli se usmívá a tak. A podle toho si ho zaškatulkujete. Já jsem dostala velký dar. Tam nahoře mi sice něco vzali, ale něco mi zase dali. Protože, dnes, když mi někdo podá ruku a řekne mi třeba, že mě rád vidí, a mně začne takové to moje mrazení nebo brnění, tak vím, že to není dobrý člověk. Že se sním už dál nebudu chtít stýkat. Navíc, lidé neumějí ovládat svůj hlas, takže někdy i u svých kamarádek vycítím, že se mnou nemluví upřímně. To se nevidomý naučí vnímat a za to jsem moc ráda."
Poslechněte si celý pořad - Návštěva u paní Renaty Moravcové. Tento článek je jakýmsi úvodem k jejímu zajímavému povídání.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
