Říkají mu Krakonoš, přitom neumí lyžovat

8 fotografií

Jak tvrdý umí být zpravodajský chlebíček, kde bere inspiraci a taky proč ho práce v České televizi baví? Nejen na to odpověděl zpravodaj trutnovské redakce České televize Václav Svoboda.

Když se tě někdo zeptá, jestli je práce v České televizi tvým splněným snem?
K médiím jsem se dostal zhruba před deseti lety, když jsem začal v Hradci Králové na magistrátu dělat tiskového mluvčího. Od té doby každé ráno zápasím se svojí trémou, se svojí nesmělostí, abych byl schopný se před kameru postavit a nějaký výkon předvést.

Poznal si novinářskou práci i z druhé strany - jako tiskový mluvčí. To se ti teď může hodit.
Ten postup bývá většinou opačný. Člověk si osahá novinářskou práci a ve chvíli, kdy zjistí, že je příliš náročná, tak skončí někde v nějaké vyhřáté kanceláři, kde občas napíše tiskovou zprávu. Přál bych si mít takovou práci na svůj novinářský důchod.

Slovo „krajánek“, které se v České televize používá k označení redaktorů krajských redakcí, má v Češtině hned několik významů. Co se vybaví tobě, když se řekne „krajánek“? Je tam ještě něco kromě tvé práce?
Když se řekne krajánek, tak v první chvíli se mi vybaví dráteníci a taková ta prehistorie, kterou známe ze školy a z doby Národního obrození. Za těch skoro pět let, co jsem v České televizi, jsem si zvykl na toto označení jako krajského redaktora. Chvilku jsem zápasil s tím, jestli mně to vadí, nebo nevadí. Nakonec jsem zjistil, že je to krásná věc. Já, když jsem nastupoval do České televize, tak v Hradci se říkal takový bonmot, že redaktor České televize je nejlépe placený turista. Já osobně se ráno motivuji tím, že kromě toho, že chci lidem něco sdělit, tak zároveň jedu na výlet.

Buďme teď konkrétní a vezměme si jeden takový tvůj den. Co všechno je potřeba udělat předtím, než divák vidí těch 60 až 90 někdy 120 sekund?
Já osobně to mám tak, že ta moje reportáž začíná dokonce několik dnů předem tím, že si vybírám téma. Vybírám si témata, která se nějakým způsobem váží k venkovu a k prostředí, které úplně dobře nemůžou ukázat kolegové v Praze. Mám rád témata, která jsou určitým způsobem bizarní, možná zajímavá a absurdní. To je věc, která mě baví. Potom to vyžaduje spojit se s lidmi, najít si prostředí, najít příběh, nějaké sdělení, aby to mohlo být součástí zpravodajských pořadů. Jak vypadá den konkrétně. Pro mě začíná krátce po sedmé hodině, kdy napíšu svoje vybrané téma editorům do Prahy, nabídnu ho, oni mi ve většině případů napíšou, že by si něco takového přáli. Já sedám do vozu, přesouvám se na hory a vyrážím s kolegou kameramanem do terénu. To natáčení zabere asi tak půl až dvě třetiny pracovního dne. Pak už zbývá to celé jenom napsat, namluvit, postříhat a odeslat do Prahy. Nejvíce práce v terénu odvedou kameramani. Bezesporu je to jedno z nejtěžších povolání, s jakým jsem se setkal.

Vzpomeneš si na okamžik, kdy si dostal nabídku pracovat v České televizi? Jak si reagoval?
Vzpomínám si velmi jasně. Moje původní profese, tedy život tiskového mluvčího je logicky svázaný s nějakou politickou reprezentací, kterou zastupuješ. Řekněme, že půda před minulými komunálními volbami už mi začínala trochu žhnout pod nohama. Tohle vycítil kolega Weiner z Hradce a zavolal mi, že Česká televize by potřebovala do Trutnova redaktora. Potom následovala cesta do Prahy a začátek práce v Trutnově.

Václav Svoboda při práci|foto:Václav Svoboda

Vzpomeneš si na svou první reportáž?
Byla o tom, že KRNAP umožnil lidem vstupovat do druhé zóny. Já jsem na této reportáži pochopil, že objektivně se dá taková skutečnost pojmout dvěma odlišnými směry. Buď můžeš správu KRNAPu pochválit za to, že turisty konečně pustila do lesů ve druhé zóně, nebo stejně jsme se mohli ptát, proč už to neudělala dávno. Pojali jsme to jako pozitivní krok, protože já si myslím, že se nemají hledat problémy tak, kde nejsou.

Můžeš si dovolit po pěti letech práce trochu bilancovat? Jaké byly tvé představy o práci v ČT a jaká je realita?
Protože jsem nepracoval jako redaktor, tak mé představy byly ze začátku dost idealizované. Ve chvíli, kdy jsem podepsal pracovní smlouvu, se to na mě všechno sesypalo a říkal jsem si: „Co já budu na těch horách každý den dělat? Co tam budu hledat za témata?“ Myslím si, že teď jsem se dostal do fáze, kdy už mám určitou rutinu. To znamená, že neplýtvám energií na to, abych se v podstatě učil některé věci. Na druhou stranu už zase cítím, že mě opouští takové to prvotní nadšení. První zimu jsem byl opravdu nadšený úplně ze všeho. Myslím si, že teď už jsem získal i trochu odstup a lépe vyhodnocuji to, co zajímá třeba lidi v Brně.

Která z reportáží, na kterou si vzpomeneš, byla nejnáročnější?
Určitě byly nejnáročnější ty první. Při nich se z profesního hlediska, člověk musí naučit všechno od začátku. Z mého osobního pohledu jsou vždycky nejnáročnější krváky. Česká televize tyto věci moc nereflektuje, ale někdy se tomu zkrátka nelze vyhnout. To jsou věci, se kterými já vnitřně srozuměný nejsem. Nevěřím tomu, že lidi zajímají rozbitá těla.

Volný čas Václava Svobody|foto:Václav Svoboda

Bylo nějaké téma, které si třeba z tohoto důvodu dokázal odmítnout?
Vzpomínám si na dvě taková témata. Obě jsou relativně z nedávné doby. První z nich byl pohřeb vojáků zabitých v Afghánistánu. Myslím si, že není úkolem zpravodajství zpovídat vdovy a utápět je v jejich žalu. Druhé téma byl člověk, který se zabil při pokusu přeletět Sněžku. To jsou hranice, za které bychom neměli, podle mého názoru jít.

Je nějaké místo, které si objevil v souvislosti se svou prací a které tě natolik zaujalo, že se tam ve volném čase vracíš?
Možná, že mě tam nepřivedla přímo moje práce, ale co se týká Krkonoš, tak mojí oblíbenou částí je Horní Malá Úpa a Pomezní boudy. To je pro mě osobně jedno z nejkrásnějších míst nejen krajinou, ale tou svojí nedotčeností. Velká turistická centra, jako je Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou, jsou krásná, ale na druhou stranu jsou přeplněná. Moje práce mě zavedla i na Broumovsko, což je podle mě Bohem zapomenutý kraj. To je na něm to nejhezčí.

Když jsem v ČT, tak občas na odpolední poradě padne věta typu: To je v pořádku, to točí Krakonoš. Taková přezdívka potěší?
Já nevím, jestli je to vyznamenání nebo ne. Mě postava Krakonoše začala na tohle konto zajímat. Zjistil jsem, že prapůvodně býval Krakonoš dost škodolibým démonem, který lidem v Krkonoších spíš škodil, než pomáhal. Při jedné reportáži jsme se dobrali až k tomu, že údajně Krakonoš začínal jako strašidlo, které mělo odradit ostatní hledače drahých kovů od toho, aby se usazovali v Krkonoších.

Jakou otázku jsi dostával nejčastěji, ať už jako redaktor nebo tiskový mluvčí, na kterou jsi musel a chtěl odpovídat?
V pozici tiskového mluvčího je velký rozdíl mezi tím, na co musíš odpovídat a na co chceš odpovídat. To je to nejdramatičtější na té práci. Já jsem zjistil, když jsem začal pracovat na té druhé straně barikády, že je mnohem těžší se zeptat, než na otázku odpovídat.

Je nějaká otázka či téma, na které bys rád odpověděl, ale ještě ti nikdo tu správnou příležitost?
Mně se na práci krajánka líbí, že mám obrovskou volnost ve výběru témat, takže se mezi zpravodajské reportáže snažím pokoutně vpašovat i témata, která zajímají mě. To jsou právě ti pamětníci, kteří v Krkonoších žijí.

Při posledních Záletech tady na tvém místě seděl horský vůdce Viktor Kořízek a nechal tady pro tebe jednu otázku. Chtěl by se tě zeptat, protože působíš v takovém hezkém regionu, když navštívíš už po x-té Krkonoše, jaký výhled nebo kopec se ti líbí a jaký bys chtěl znovu vidět?
My už jsme o tom trochu hovořili, ale já za tu dobu jsem si vymyslel ještě několik míst, která bych chtěl navštívit, pravděpodobně se mi to nikdy nepodaří, to je Luční hora a Kozí hřbety. Vede tam v zimě sice povolená skialpinistická trasa, ale já se teď tady přiznám k jednomu velikému handicapu, doufám, že se mi lidé na horách kvůli tomu nezačnou posmívat, ale já neumím lyžovat.

Příště bude sedět na tvém místě polárník Václav Sůra. Je to tedy příležitost pro tebe. Na co by ses ho chtěl zeptat?
Ta otázka, která bude směřovat ode mě, je velmi jednoduchá. Já už několikátou zimu trpím mrazem, vánicemi a podobnými neduhy počasí a fascinují mě lidé, kteří se s tím dokáží vyrovnat. Ptám se. Existuje nějaký jednoduchý recept pro obyčejného Středoevropana, jak se s těmito podmínkami vyronat?

Česká televize v Krkonoších|foto:Václav Svoboda