Při své první službě jsem vypadala, jako když se na mě řítí rozjetý rychlík, vzpomíná Marie Tomsová

Kdybych měla listovat kalendářem a narazila bych na datum 10. 10. 1977, jsem si jistá, že Marie Tomsová ví, co dělala.

„Vím to naprosto přesně, protože to byla moje první televizní služba v roli hlasatelky a pamatuju si to proto, že můj tatínek měl tehdy narozeniny, ještě byli s maminkou oba zaměstnáni a vzali si volno a sledovali mě při každém výstupu. Nejdřív vysílání pro mateřské školy, pro základní školy, pro zemědělce, pro zahrádkáře, prostě to, co běželo dopoledne ve všední den. A moc mi drželi palce, měli za mě ukrutnou trému, prý jsem vypadala, jako když se na mě řítí rozjetý rychlík. Já jsem byla hozená do vody před zraky televizních diváků, mně nikdo neřekl, co mám dělat, jak se tvářit, jak mám mluvit. Měla jsem nějakou přípravu díky studiu češtiny na filozofické fakultě i praxi díky recitačním soutěžím nejrůznějšího druhu, ale přesto, myslela jsem si, že projdeme školeními a kurzy, ale ne. Opravdu jsem se učila za pochodu.“

Jak se pozná Štědrovečerní typ? Měla jsi za svou televizní kariéru spoustu příležitostí nebýt na Štědrý den doma a strávit ho s diváky Československé televize.

„Podle vedení televize jsem byla romantickým typem a trvalo to do doby, než mě vystřídala Hanka Heřmánková, ale do té doby jsem odsloužila spoustu štědrovečerních večerů. Na jednu stranu to byla krásná služba, ušili nám šaty, ten hlavní program se točil předem, takže konečně jsem nebyla ve stresu přímého televizního vysílání, rozzářené svíčky, dekorace, krásná služba. No jo, ale na druhou stranu jsem chyběla doma. A navíc jsem ještě neměla děti, takže vedení usoudilo, že v tomto směru mi to nebude přítěží, ale spousta kolegyň mi to záviděla, protože ta prestiž té služby, to bylo něco. Každá to chtěla, já zase chtěla být doma s rodinou. Pak jsme to dělali tak, že jsme den předtím zatáhli závěsy, rozsvítili stromeček a měli jsme Štědrý večer den předem. Já byla Štědrovečerní typ, Saskia Burešová Silvestrovský.“

Připomeneme si jednu z nejslavnějších vět, kterou jsi kdy pronesla na stříbrném plátně. Všichni v publiku už ví. Je to film, který ti přinesl spoustu přátelství.

„Ano, především Jiřího Lábuse. Protože to bylo nádherné natáčení a já myslím, že z toho filmu je to dodneška znát. Ta senzační letní atmosféra v Hošticích, protože celá vesnice Zdeněčkovi Troškovi účinkovala a my jsme se ještě dlouho poté scházeli každý čtvrtek, kdo měl čas v jedné pražské vinárně. Kdo měl čas, tak tam přišel, věděl, že tam někoho najde. Ale i se štábem, s Josefem Hanušem, který dělal kameramana, se kamarádím. S Karlem Vágnerem, který složil hudbu, no bylo to úžasné. Jirka je naším celoživotním kamarádem, rodinným přítelem, slavíme společně všechny narozeniny, svátky, Vánoce.“