Práci pro uprchlíky v Srbsku zkusil Víťa Bureš na vlastní kůži. Zažít to utrpení je motivující
Naším dnešním hostem je mladý muž, velmi šikovný student hradeckého Biskupského gymnázia, kde začala série zajímavých cestovatelských přednášek. Musíme říct, že student Víťa Bureš už taky velký kus světa na vlastní oči viděl. I přesto, že teprve patří do kategorie -náctiletých.
Tak vám už je 18?
Ano.
To jsem se jen chtěl zeptat, abych věděl. A jak velký kus světa jste tedy už stihnul vidět a poznat? Protože vy už těch cestovatelských zkušeností máte docela dost.
Ano, tak nejvíc jsem toho viděl asi se svým sborem, kam jsem chodil jako malý kluk, do Boni pueri a do Českého chlapeckého sboru. To jsem byl na turné třeba v Kanadě, pak na turné po Spojených státech, také v Číně. Také po spoustě evropských zemích jsme zpívali.
No a pak? Jezdíte i s rodiči.
Často jezdím s rodiči, byli jsme například v Gruzii, v Albánii, to jsou takové ty dobrodružnější cesty, kdy se snažíme koukat taky na přírodu, koukáme po horách a chodíme s batohem.
Vás by asi dovolená někde na pláži moc nebavila.
Ne, to opravdu vydržím maximálně jeden den a pak už musím vyrazit zase dál.
Je to hodně motivující. Člověk vidí, že je potřeba pomoci. A uvědomí si ještě víc. Že je dobré pro spoustu mladých lidí, aby něco takového zkusili.Víťa Bureš o dobrovolnické práci pro uprchlíky v Srbsku
Která z těch zemí vás nejvíc zaujala, nebo kterou máte nejradši?
Zemí mého srdce je Gruzie, kde jsem byl s tatínkem a s kamarády a letos se tam chystám znovu. Jsou tam příjemní lidé, je tam krásná příroda.
Říká se, že to je země cestovatelům zaslíbená, že se dá projet jen s batohem na zádech. Skoro zadarmo.
Ano, ale je důležité říci, že v posledních letech se Gruzie velmi mění, protože ten turistický ruch je tam teď obrovský. Vlastně ta země má úplně všechno, vysoké hory, moře, přírodu a tudíž tam proudí velké davy turistů. Ale stále je to velmi levná země, kde se dá cestovat za malé peníze.
A vás ta příroda hodně láká.
Ano, já mám přírodu velmi rád a snažím se věnovat trochu entomologii. Tedy broukům.
Na Biskupském gymnáziu bude 16. března cestovatelská přednáška Arménií s baťohem. Tu procestoval váš profesor Ivo Králíček. Arménie bude asi hodně podobná země Gruzii. Tam jste byl taky v Arménii?
V Arménii jsem nebyl, je to hned vedle Gruzie, ale letos se tam chystám. Spojíme Gruzii s Arménií.
Váš pan profesor Ivo Králíček je tedy vaší inspirací ve škole?
Je to tak. On s námi i často jezdí na biologické expedice. Vždycky jednou za rok na týden vyrazíme. Například minulý rok jsme byli na Sicílii, před tím v Dolomitech, v Rumunsku, ve Švýcarsku.
A jak jste se dostal do toho Srbska? Protože to je země, o které vy budete na Biskupském gymnáziu přednášet 9. března.
To proběhlo velmi rychle, kdy můj kamarád Honza Pražák mi týden před koncem prázdnin zavolal, jestli bych nechtěl jet do Srbska pomáhat dělat dobrovolnické práce pro uprchlíky. No a mně nezbývalo nic jiného než říct, ano.
Tam jste tedy dělali dobrovolnické práce pro uprchlíky. Kde přesně?
Na severu Srbska v Subotici. Kde je asi 5 takových menších či větších táborů, kde ti uprchlíci čekají, jestli dostanou povolení se dostat do Schengenu.
Jaká je tam ta situace přímo na místě?
Situace je taková, že spousta uprchlíků, samozřejmě teď mluvím o situaci, když jsem tam byl, což bylo v září, je možné, že teď je to trochu jiné. Ale většina uprchlíků z postižených oblastí, třeba ze Sýrie, opravdu válkou, dostávají do schengenského prostoru povolení. Uprchlíci, kteří jsou z oblastí, kde válka tolik není, tak musejí dlouho čekat, jestli se dostanou do Evropy, případně je pak posílají zpátky.
Stejně mě zajímá, jak jste se tam dostali vy? Jak tohle funguje?
Jsou dvě cesty. Jedna velmi oficiální, kdy se člověk připojí k organizaci jako je Člověk v tísni a Lékaři bez hranic. A jede tam přímo do těch táborů pomáhat. No a pak je taková méně oficiální cesta, pro normální smrtelníky spíš by se dalo říct. Kamarád našel na facebooku skupinu Jedu pomáhat uprchlíkům na Balkán, kde získal kontakt na Dana Songa, což je v Subotici místní organizátor pomoci a tomu napsal, jestli můžeme přijet a dají nám nějakou práci. Takže takhle přes Facebook, v podstatě přes e-mail.
Dobrovolnické práce pro uprchlíky v Srbsku, tak se jmenuje i vaše přednáška ve čtvrtek 9. března od 17 hodin v aule Biskupského gymnázia v Hradci. Když jste do Srbska přijeli, co jste se dozvěděli přímo na místě?
My jsme tam vlastně přijeli večer. S tím, že jsme už věděli, že tam před námi byla jedna dobrovolnická skupina z Čech, kteří tam uklízeli a třídili veliký sklad, což jsme se potom dozvěděli, že je obrovský kravín, který byl plný různého oblečení a harampádí. Třeba tam byly postele, různé střešní tašky a nepořádek. A my jsme tam přijeli za nimi s tím, že bychom tam chtěli uklízet a nějak pomoci. Oni nás od toho zrazovali. Řekli nám, že tam jezdit nemáme, že je tam hrozný nepořádek. Ale my jsme si říkali, že to zkusíme. Tak jsme tam ještě ten večer odjeli a druhý den ráno jsme se pustili do úklidu skladu. Ten sklad byl vážně velký, byli jsme tam týden. Rozhodně se nám ho nepodařilo uklidit. Byli jsme tam jen kluci a holky se staraly o třídění oblečení, které se pak rozváželo dál přímo pro uprchlíky. Ale také i pro děti ve Srbsku, protože ten sklad patřil místní charitě a vlastně ho půjčovala i organizaci Fresh Response, u které jsme byli.
Ale pak jste tam rozvářeli i jídlo.
Ano. Balili jsme jídlo přímo v Subotnici.
Popište, jaká je tam situace těch uprchlíků? Musíme připomenout, že Srbsko je zemí, která byla postižena na konci 90. let minulého století velkou občanskou válkou. A teď tudy vlna uprchlíků míří do Evropy. Jaká je tam situace?
Myslím si, že ta situace, když jsme tam byli zrovna my, tak hrozná nebyla. Že ty organizace jim dokáží poskytnout dost jídla a neživoří. Problém pak nastává v zimě, kdy toho jídla je méně a oni ani nemají oblečení do mrazů. My jsme nemohli přímo do těch táborů, protože jsme nebyli z nějaké oficiální organizace. Tak jsme to jídlo rozvádali před táborem. A co jsem z různých rozhovorů zjistil, tak ti lidé jsou celkem nešťastní s tím, co se děje u nich v zemi. Bavili jsme se se Syřany, kteří opravdu utekli před válkou a takových lidí je pak člověku velmi líto. Ale pak jsme se taky bavili s lidmi třeba z Íráku, kteří vypadali, že prostě jdou jen za lepším. A takové lidi je podle mě důležité rozlišovat a nekoukat se na všechny stejně.
Jak se k tomu problému staví sami Srbové? Chovají se k těm uprchlíkům solidárně, anebo naopak?
Neměl jsem možnost setkat se s nějakým vyloženým odporem. Ale myslím si, že asi úplně spokojení s tím nejsou. Ale na druhou stranu se najde spousta organizací, jako například ta srbská charita, které těm uprchlíkům také pomáhají.
Jaké to je pro mladého kluka, když vidí tolik utrpení na jednom místě. Asi málokdo z vašich vrstevníků má takovou zkušenost.
Já si myslím, že to je hodně motivující. Že člověk vidí, že není jenom on sám, kdo si jde za úspěchem a že je potřeba pomoci i ostatním lidím. A člověk při takové cestě si to uvědomí ještě víc. Myslím, že je to dobré pro spoustu mladých lidí, aby něco takového zkusili. A pak se třeba tomu věnovali dál.
A vaše plány do budoucna? Teď nemyslím ty cestovatelské, protože už jste říkal, že se chystáte na Ukrajinu, do Gruzie a také do Arménie. Ale myslím spíš v životě. Co chcete jednou dělat?
Mě baví příroda. Jak jsem už říkal, entomologie, brouci. Blanokřídlý hmyz, entomologie je obecně o hmyzu, nejen o broucích. Chtěl bych jít na přírodovědu na Karlovu Univerzitu. A tam se věnovat obecné biologii na bakalářském studiu a pak na navazujícím magisterském bych chtěl asi tu entomologii. Konkrétně ekologii hmyzu, jak se hmyz chová, jak hnízdí. To mě zatím baví a tomu jsem se věnoval i třeba ve své seminární práci. Věnuji se tomu s kamarádem, který už na Karlově univerzitě je, takže mu pomáhám a tak.
Takže plány velké. My vám samozřejmě budeme držet palce.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
