Osmdesátileté plíce někdy fungují lépe, než ty od dvacetiletého dárce, říká profesor Lischke

Robert Lischke se narodil v Praze. Od promoce pracuje na III. chirurgické klinice 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol. V roce 1997 byl u první transplantace plic u nás, kterou vedl profesor Pavel Pafko a před 13 lety se po něm stal přednostou kliniky. Přednostou jediného pracoviště u nás, kde se transplantace provádějí. Je vedoucím programu transplantace plic v České republice a říká, že transplantace jsou jistá magie, protože někdo musí zemřít, aby někdo jiný mohl žít a že právě proto o tom bylo natočeno tolik filmů.

Mluvili jsme o permanentně zapnutém mobilním telefonu. V jaké ne zcela běžné situaci vám zazvonil proto, abyste se do Motola vrátil a někomu dalšímu pomohl?

„To je skutečně pravda. My jsme bohužel neustále připojeni na mobilní telefon a na různé whatsappové skupiny, kde už si tolik netelefonujeme, ale všechno řešíme v nějakých skupinách. Ten telefon si ani večer nemůžeme vypnout, protože jsme v různých příslužbách. Můžou přivézt pacienta, který je v akutním stavu po úraze, může se někdo výrazně zkomplikovat po operaci, může začít krvácet. Je skutečně potřeba ho v noci revidovat nebo plánujeme transplantaci. Na druhou stranu já ten telefon samozřejmě si teď můžu vypnout, protože by byla chyba a byli bychom velmi špatné pracoviště, kdyby všechno stálo na jednom člověku. Já mám na klinice velký tým velmi schopných lidí, kteří všechno zvládnou beze mě.“

V loni uplynulo čtvrt století od první transplantace plic v České republice, psal se 22. prosinec 1997, tehdy sněžilo a byla mlha. Právě počasí docela zásadně zasáhlo do průběhu této první transplantace. Sanitka jela z Budějovic velmi pomalu, doktor Klepetko musel přistát v Brně. Můžeme si to krátce připomenout?

„Je to přesně, jak říkáte. Vtip byl, že my jsme se strašně dlouho připravovali ve Vídni, měli jsme pocit, že jsme připraveni dobře. Samozřejmě až v ten moment, kdy je člověk konfrontován s tou situací, jsme zjistili, že úplně dobře jsme připraveni nebyli a být nemohli. Ještě nám všechno komplikovalo to počasí. Jistě se ví, že ty orgány musíme implantovat v nějaké velmi krátké době. Naštěstí jsme narazili na velké profesionály, protože jsme jeli skutečně 40kilometrovou rychlostí. My jsme s kolegou nutili řidiče, aby jeli rychleji, ale oni nás uklidnili, že priorita je nás dovést živé. Ta nervozita a nepřízeň počasí možná to všechno vedlo k tomu, že to dobře dopadlo.“

Jak moc se může lišit věk dárce a příjemce?

„Extrémně. To je právě ono, že ty hranice se totálně rozvolňují. My jsme několikrát použili dárce, který přesáhl osmdesát let. Orgán jsme implantovali mladým pacientům kolem třiceti let, kteří byli v urgentní stavu, nešlo čekat. Je to důkaz také toho, že o té metodě stále víme velmi málo, protože někdy osmdesátileté plíce fungují lépe, než plíce od dvacetiletého dárce. My nevíme proč.“

Kdybyste teď rozhodoval o svém budoucím povolání s tím, co o medicíně, o transplantacích, o všem, co s hrudní chirurgií souvisí, víte. Rozhodl byste se stejně?

„Úplně. Ta volba povolání, dokonce i specializace, chirurgie určitě ano. Je to úleva. Když má člověk plno nestabilních momentů v životě, hledá tu stabilitu v rodině a mezi přáteli a taky v práci, tak v té volbě, i když má člověk řadu trápení v  práci a představuje si, že by to mělo být jinak a lépe, ale ta samotná volba je úplně bezpochyby.“

Aleně Plavcové jste v rozhovoru pro Lidové noviny řekl, že nejste stroj, že máte své zlozvyky a radosti k životu patří. Je to asi šest let. Jste na sebe teď přísnější?

„Bohužel patřím do skupiny lidí, kteří od malička, a to je díky mým rodičům, kteří do mě vtiskli velký nárok na výkon, mají na sebe velké nároky. Pořád mám pocit, že bych měl více pracovat, více číst, více běhat a více uklízet a víc být hodnější. Zrovna teď mám období, kdy jsem se sebou velmi nespokojený. Mám pocit, že všeho dělám málo a tloustnu a moc jím atd.“

O tom, jestli měl Robert Lischke blízko k vyhoření, proč chodil k psychoterapeutovi, jaké bylo pro něj a jeho rodinu projít traumatem holocaustu, si poslechněte v záznamu pořadu.