Osmdesátileté plíce někdy fungují lépe, než ty od dvacetiletého dárce, říká profesor Lischke

Nebývá to ve studiu zvykem, ale tohoto hosta jsem se ptala, jestli si nechce nechat při rozhovoru zapnutý mobilní telefon, aby nás mohlo kdykoliv přerušit jeho vyzvánění. Kdyby bylo třeba, aby se profesor Robert Lischke vrátil do motolské nemocnice a spolu se svým týmem zachránili dalšího pacienta, který potřebuje transplantovat plíce. Je to tak už 25 let.

Robert Lischke se narodil v Praze. Od promoce pracuje na III. chirurgické klinice 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol. V roce 1997 byl u první transplantace plic u nás, kterou vedl profesor Pavel Pafko a před 13 lety se po něm stal přednostou kliniky. Přednostou jediného pracoviště u nás, kde se transplantace provádějí. Je vedoucím programu transplantace plic v České republice a říká, že transplantace jsou jistá magie, protože někdo musí zemřít, aby někdo jiný mohl žít a že právě proto o tom bylo natočeno tolik filmů.

Mluvili jsme o permanentně zapnutém mobilním telefonu. V jaké ne zcela běžné situaci vám zazvonil proto, abyste se do Motola vrátil a někomu dalšímu pomohl?

„To je skutečně pravda. My jsme bohužel neustále připojeni na mobilní telefon a na různé whatsappové skupiny, kde už si tolik netelefonujeme, ale všechno řešíme v nějakých skupinách. Ten telefon si ani večer nemůžeme vypnout, protože jsme v různých příslužbách. Můžou přivézt pacienta, který je v akutním stavu po úraze, může se někdo výrazně zkomplikovat po operaci, může začít krvácet. Je skutečně potřeba ho v noci revidovat nebo plánujeme transplantaci. Na druhou stranu já ten telefon samozřejmě si teď můžu vypnout, protože by byla chyba a byli bychom velmi špatné pracoviště, kdyby všechno stálo na jednom člověku. Já mám na klinice velký tým velmi schopných lidí, kteří všechno zvládnou beze mě.“

V loni uplynulo čtvrt století od první transplantace plic v České republice, psal se 22. prosinec 1997, tehdy sněžilo a byla mlha. Právě počasí docela zásadně zasáhlo do průběhu této první transplantace. Sanitka jela z Budějovic velmi pomalu, doktor Klepetko musel přistát v Brně. Můžeme si to krátce připomenout?

„Je to přesně, jak říkáte. Vtip byl, že my jsme se strašně dlouho připravovali ve Vídni, měli jsme pocit, že jsme připraveni dobře. Samozřejmě až v ten moment, kdy je člověk konfrontován s tou situací, jsme zjistili, že úplně dobře jsme připraveni nebyli a být nemohli. Ještě nám všechno komplikovalo to počasí. Jistě se ví, že ty orgány musíme implantovat v nějaké velmi krátké době. Naštěstí jsme narazili na velké profesionály, protože jsme jeli skutečně 40kilometrovou rychlostí. My jsme s kolegou nutili řidiče, aby jeli rychleji, ale oni nás uklidnili, že priorita je nás dovést živé. Ta nervozita a nepřízeň počasí možná to všechno vedlo k tomu, že to dobře dopadlo.“

Jak moc se může lišit věk dárce a příjemce?

„Extrémně. To je právě ono, že ty hranice se totálně rozvolňují. My jsme několikrát použili dárce, který přesáhl osmdesát let. Orgán jsme implantovali mladým pacientům kolem třiceti let, kteří byli v urgentní stavu, nešlo čekat. Je to důkaz také toho, že o té metodě stále víme velmi málo, protože někdy osmdesátileté plíce fungují lépe, než plíce od dvacetiletého dárce. My nevíme proč.“

Kdybyste teď rozhodoval o svém budoucím povolání s tím, co o medicíně, o transplantacích, o všem, co s hrudní chirurgií souvisí, víte. Rozhodl byste se stejně?

„Úplně. Ta volba povolání, dokonce i specializace, chirurgie určitě ano. Je to úleva. Když má člověk plno nestabilních momentů v životě, hledá tu stabilitu v rodině a mezi přáteli a taky v práci, tak v té volbě, i když má člověk řadu trápení v  práci a představuje si, že by to mělo být jinak a lépe, ale ta samotná volba je úplně bezpochyby.“

Aleně Plavcové jste v rozhovoru pro Lidové noviny řekl, že nejste stroj, že máte své zlozvyky a radosti k životu patří. Je to asi šest let. Jste na sebe teď přísnější?

„Bohužel patřím do skupiny lidí, kteří od malička, a to je díky mým rodičům, kteří do mě vtiskli velký nárok na výkon, mají na sebe velké nároky. Pořád mám pocit, že bych měl více pracovat, více číst, více běhat a více uklízet a víc být hodnější. Zrovna teď mám období, kdy jsem se sebou velmi nespokojený. Mám pocit, že všeho dělám málo a tloustnu a moc jím atd.“

O tom, jestli měl Robert Lischke blízko k vyhoření, proč chodil k psychoterapeutovi, jaké bylo pro něj a jeho rodinu projít traumatem holocaustu, si poslechněte v záznamu pořadu.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.