Novinářka Daniela Drtinová: Myslím, že manipulaci a lež rozpoznám

Když ji posloucháte v DVTV jak vede rozhovory, máte pocit, že byly zodpovězeny ty nejdůležitější otázky. Když si přečtete její dva roky starou knihu, která se jmenuje Jako bych žila dva životy, napadá vás za každou větou tisíc otázek, na které byste chtěli znát odpověď.

Daniela Drtinová, novinářka a moderátorka. Sama sebe vnímá jako ambivalentní, kdyby se znovu narodila, chtěla by být rychlonohým poslem bohů. Miluje špagety, domácí levandulovo-borůvkovou limonádu, pumy a tulipány.

Daniela Drtinová pochází z Olomouce, a jak vím, je na to náležitě hrdá. I když tvrdí, že chce žít jedině v Praze. Vystudovala práva, s novinařinou začala v parlamentu jako agenturní zpravodajka. V České televizi byla od roku 1993 do roku 2014, kdy založila spolu s kolegy DVTV. Ta má víc než 10 Křišťálových lup, sama Daniela je nositelkou novinářské Ceny Karla Havlíčka Borovského, televizní Elsy a mnoha dalších.

Jak moc zvažuješ v rozhovorech položení té první otázky? Je ve vedení rozhovoru a v tom, jak se bude dál odvíjet, tou zásadní?

„Je. Je tou zásadní a napadají mě hned dva důvody: Tím prvním je to, že první otázkou, dynamikou a tím, jakou nese energii, udáváš dynamiku a energii celého rozhovoru a zároveň je to otázka, která by měla nějakým způsobem nechci říct rozpohybovat hosta, ale je taková střelná, provokativní, měla by být co nejstručnější, je to otázka, kterou se snažíš dostat velmi rychle pod kůži hosta. Měla by ho naladit. Buď způsobem že ho má uklidnit, vytáhnout něco zajímavého, nebo naopak to má být provokativní, která hned na úvod rozstřelí v pozitivním slova smyslu toho hosta, kterého potřebuješ během rozhovoru kormidlovat.“

Daniela Drtinová odpovídá na otázky Aleny Zárybnické

Ty jsi vystudovala práva, brala jsi to jako základ pro novinařinu, nebo to byl jiný důvod, který tě nakonec přivedl jak na práva, tak ke změně pracovního postupu?

„Když jsem se rozhodovala, co budu dělat někdy před dvacátým rokem života, tak jsem se rozhodovala mezi třemi obory. Chtěla jsem psychologii, práva nebo žurnalistiku. Postupně se mi eliminovaly ty dvě, vystudovala jsem se práva a pak jsem se pozvolna dostala k žurnalistice, protože jsem si uvědomila, že právu se tak úplně v praxi věnovat nechci. Nechtěla jsem být ani soudcem, ani advokátem, ani státním zástupcem. Takže pomalinku samo, přirozeným způsobem se mi to přiblížilo k žurnalistice a dodnes právo využívám.“

Máš díky těm mnoha lživým odpovědím, který jsi za svůj život v televizním studiu ať už České televize nebo v DVTV vyslechla, líp vyvinutý smysl rozpoznat pravdu na první dobrou?

„Myslím, že ano, a taky bych řekla, že díky hodně silně vyvinuté intuici, kterou disponuju, tak tuhle schopnost mám od začátku. Měla jsem spíš problém, musela jsem nahazovat ten kriticko-analytický mód, který jsem úplně neměla, ale díky intuici bych řekla, že manipulaci a lež rozpoznám od dob, co si pamatuju. Třeba od dospívání a jsem na něj hodně citlivá.“

Jsi introvert a vidíš se tak. Jak složité pro tebe bylo odkopat svoji duši v knížce, kterou jsi vydala před dvěma lety?

„Hledala jsem dlouho to poslední rozhodující ano. Mě tehdy oslovil spisovatel a básník Milan Ohnisko, kterého můj příběh z nějakého rozhovoru zaujal a chtěl ho rozvést v knize. Moje první odpověď byla ne, že se na to necítím. Pak jsem se rok rozhodovala, nakonec jsem zjistila, že se blíží moje jubileum, zlom nebo přerod, který se týká toho věkového zakotvení a řekla jsem si proč ne. Ale hledala jsem to, a musela jsem hledat polohu, ve které jsem se cítila dobře. Protože když už jsem se pro sepsání takového rozhovoru rozhodla, tak bylo potřeba, abych tam opravdu něco řekla, aby to nešlo po povrchu.“

Daniela Drtinová, Martin Veselovský a Emma Smetana - tým DVTV

Já jsem si zvlášť vypsala konce rozhovorů, kdy ti, kteří se na knize podílí, odpovídají, co by ti přáli. Hezká, přísná a neoblomná čarodějnice s obrovským srdcem. To jsou slova tvé sestry a dodává, že pokud ji nezradíte, dá vám všechno. Pokud zradíte, je to váš konec. Najdou se nějaké konkrétní příběhy?

„Sestra se inspirovala u naší oblíbené pohádky s Angelinou Jolie, kde ona hraje krásnou čarodějnici, která ale, když se děje něco, co není dobré, tak zaútočí s plnou silou. Já myslím, že takhle to u mě úplně není. U mě to spíš funguje tak, že ve chvíli kdy ten hrnec přeteče a kdy ten tlak je velký, tak já nekompromisně odcházím a už není cesty zpět. To je pravda. Ale není to tak, že bych šla do nějakého aktivního sporu nebo aktivní pozice útoku, to se nestává.“

Honza Rozkošný ti přeje bezhypotékovou odvahu. Co všechno si pod tím můžeme představit?

„To je naše velmi oblíbené téma, hypotékoví novináři, kteří ztráceli nezávislost a svobodu tím, že byli uvázáni k hypotékám. Já jsem se k hypotéce nikdy nepřipoutala, připoutat se nehodlám a musím říct, že čím dál tím víc a zvláště teď, s přicházející a prohlubující se krizí, jsem o to radši.“

Co je pro tebe nejdůležitější?

„No, samozřejmě tě u takové otázky napadnou největší klišé, ale je to pravda a je to tak. Pro mě je nejdůležitější a za to se každý večer modlím, aby moje dcera byla zdravá, moje okolí prospívalo, aby se lidem, kteří jsou v mém okolí, dobře dařilo, nejen v tom slova smyslu hmotně, ale aby byli klidní, pokojní vevnitř.  Aby to, v čem se pohybuji já, protože mohu ovlivnit jen svoje nejbližší okolí, tak aby to okolí společně se mnou spolupracovalo, nějakým způsobem rostlo a prospívalo. Aby ta prosperita nebyla jen na hmotné úrovni. Za to se modlím, za to v hmotné úrovni taky, aby lidi měli chleba v ruce jak se říká, aby byli zdraví, ale zároveň mi jde o to, abychom v tom okolí, s nímž buď spolupracuju nebo spolužiju, tak aby se to neustále vztahovalo k tomu, co nás přesahuje.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová