Letenka, rezervace auta a to je všechno, říká o svém cestování autor průvodců

8 fotografií

Ladislav Hanousek o sobě říká, že je pořád víc pediatr než autor knižních průvodců a fotograf. Vedle své práce ale cestuje, sbírá průvodce a o svých cestách také píše. Dětskému lékařství se věnuje od roku 1976 nejdřív na Dětské klinice Fakultní nemocnice Hradec Králové a teď ve své soukromé ordinaci.

Vzpomínáte si na svou první cestu do USA? To byl, tuším, studijní pobyt v roce 1992.
No, tam jsem pečoval o takového pána majitele motelu, který měl boreliózu. Byla to spíše práce sesterská. Já jsem ten pobyt využil i jako studijní stáž v tamních nemocnicích a na dětských odděleních. Právě tam jsem pojal myšlenku, že by nebylo tak úplně od věci zprivatizovat svou ordinaci a přejít z dětské kliniky, respektive z IKEMu, kde jsem v té době dva roky pracoval na preventivní kardiologii, a otevřít si privátní ordinaci. Tehdy jsem toho moc nenacestoval. Fakt je, že jsem strávil asi 3 měsíce v New Yorku, ale ty hlavní cesty jsem podnikl až trochu později, když jsem měl možnost se podívat na západ USA. Ten jsem si oblíbil, protože byť jsem později byl v mnoha koutech světa, tak ten západ je ojedinělý. Ta příroda je naprosto neoddiskutovatelná. Tam na jednom místě je obrovské množství nejrůznějších národních parků a každý jiný.

Fotografie z cest Ladislava Hanouska|foto:Ladislav Hanousek

Ještě než budeme procházet jednotlivé země, které můj host navštívil, měla bych připomenout, že všechny své cesty realizuje podle jednotného receptu – letenka, rezervace auta a to je všechno. Tedy je to skoro všechno, je třeba ještě vědět, jak na to. Ostatně to je taky motto knížky, která se jmenuje Národní parky středozápadu USA a Ladislav Hanousek je jejím autorem. V té knížce píšete, že není těžké vyjet z Čech do světa s cestovní kanceláří, že ani není těžké vyjet do světa individuálně. Opravdu nemusíme mít extra dobrodružnou povahu na to, abychom se na takovou cestu vydali?
Já jsem o tom dokonce přesvědčený. Já vůbec nemám extrémně dobrodružnou povahu. Já jsem docela běžný turista, který dokonce nezná angličtinu ani tak jako současný středoškolák. Lidé, když říkají, že nemohou jet nikam sami, protože neznají dokonale angličtinu, já si nemyslím, že to je úplně to zásadní. Je nutné přirozeně alespoň nějaké základní věci vědět, umět se domluvit o základních věcech kolem auta, kolem potravin, které kupujete. Já jsem takový sběratel průvodců, mám jich asi přes devadesát. Nicméně jsou všechny stejné. Najdete v nich spoustu krásných obrázků, spoustu informací. Když ale máte říct, co stihnete za dva týdny, tak to je problém, protože co vybrat. Je těžké i s pomocí internetu a plánovače tras odhadnout, co lze vidět. Řekl jsem si, že bych mohl pomoci někomu, kdo se chce vydat do zahraničí sám, a udělat si svůj itinerář a jednoduchými radami pomoci, aby člověk mohl vyjet do zahraničí sám, aby se nebál, aby si jenom koupil letenku, půjčil si auto a ve všem ostatním jsem se mu snažil v těch průvodcích poradit.

S kým cestujete vy?
Já cestuji se svojí paní. S tím souvisí jedna taková docela zajímavá otázka, a to v kolika lidech takovou cestu absolvovat. Já jsem se této otázce v knížkách věnoval, protože je řada lidí, kteří si myslí, že když pojedou ve čtyřech v šesti nebo dvěma auty, že to bude výhodnější. Já jsem vám dokonce přesvědčený, že ne. Na mnoha místech v Americe není třeba vůbec pokrytí signálem, takže nemáte možnost se domlouvat s nějakými kamarády ve druhém autě telefon. Myslím si, že jet ve dvou autech je problém. Takové ty obavy, že když se vám něco stane, tak on vám ten, kdo s vámi jede, tak moc nepomůže. Tam stačí, abyste zastavila na kraji silnice a odběhla fotografovat kaktus, už u vás někdo stojí, jestli se vám něco nestalo, jestli něco nepotřebujete, že je moc velké vedro, že vám pomohou. Já bych teda řekl, že je opravdu nejlepší cestovat ve dvou.

Ladislav hanousek na cestách|foto:Ladislav Hanousek

Jak bylo třeba v Peru, které jste také navštívil?
Odtamtud mám úžasný zážitek. Dostali jsme hlad, tak jsme říkali, že bychom se někde měli v těch horách zastavit na jídlo. Přijeli jsme k takové kamenné hospodě, před kterou bylo několik kamionů, tak jsme si říkali, že tam budou dobře vařit, že si tam půjdeme dát jídlo. Když přišel číšník, tak jsem si říkal, že bude vědět, co je to chicken, kuře to ví každý. Tak jsem to řekl a on velmi uctivě, že přinese kuře. Čekali jsme chvíli a on k nám během deseti minut přišel s obrovskou mísou plnou polévky, ve které byl obrovský losos. Ta polévka byla plná rýže. Teď to před nás postavil, já se přiznám, že jsem málem spal pod stůl, říkal jsem si, co s tím provedeme. Nicméně ono se to dalo jíst. Bylo to výborné.

Na závěr zůstaneme doma. Při posledních Záletech seděl na vašem místě můj kolega z České televize, novinář a moderátor Václav Moravec a tady je otázka, kterou vám tu nechal. „Chtěl bych se zeptat pana doktora, jaká kritéria má mít tedy správný průvodce? A jestli mu jako cestovateli vadí, že v těch průvodcích jsou stále stejná místa? Jestli přemýšlí ten, kdo píše průvodce, aby tam byla nějaká místa, kterých si ti, kteří cestují, mohou nevšimnout a přitom mohou ta místa tu část, ten region charakterizovat víc než ta provařená místa, která jsou ve všech průvodcích?“
Tam je ten problém, že v průvodci najdete opravdu obrovské množství údajů o té konkrétní zemi. Právě tím, že jedete půjčeným autem, jedete po vlastní trase, tak vám umožní navštívit ještě řadu úplně jiných míst, která zdaleka nejsou všechna popsaná v tom průvodci. Narazíte na ně do jisté míry náhodou a mnohá z nich jsou krásná. Já právě v těch svých knížkách řadu takových míst popisuji. Byl jsem překvapen, jak jsou hezká a v průvodcích popsána nejsou. V klasických průvodcích nenajdete tu míru, co jste a co nejste schopni prostě navštívit za tu dobu.

Alena Zárybnická s Ladislavem Hanouskem|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Příště bude na vašem místě sedět doktor přírodních věd, geolog Radko Tásler. Provede nás krkonošským podzemím a hlavně dolem Kovárna, který je v Obřím dole pod Sněžkou. Máte nějakou otázku pro něj?
Mě fascinuje vše, co je tajemné. Takové podzemní štoly a doly mám moc rád, byl jsem v řadě dolů a muzeí. Mě fascinovalo, jak ti naši předkové dokázali z té hromady kamene vydobýt minerály a kovy, které jsou v této hromadě kamene ukryty. Jak dokázali vymyslet způsoby, jak z kamene ty kovy dostat? Kde zpracovávali ty kovy? Jak odváželi do nějakých metalurgických závodů ten kámen ze Sněžky? To jsou otázky, které by mě fakt zajímaly.