Křest knihy o Janu Špátovi

V pátek 26. října se od 15:30 uskuteční v Jiráskově divadle v Hronově SETKÁNÍ k nedožitým 75. narozeninám prof. Jana Špáty, čestného občana města Hronova, a nedožitým 70. narozeninám akad. malíře Ivo Švorčíka. V 15:30 proběhne slavnostní zakončení vzpomínkové výstavy, která se zde konala od 5. října za účasti paní Olgy Sommerové a dcery Olgy Špátové, v 16:00 začne beseda o životě a díle Jana Špáty a Ivo Švorčíka v Malém sále Jiráskova divadla a v 17:00 bude následovat promítání filmů Jana Špáty ve velkém sále Jiráskova divadla.

Jan Špáta, jeden z nejvýznamnějších představitelů českého dokumentárního filmu, zemřel 18. srpna 2006 po krátké těžké nemoci ve věku 73 let. Špáta vnímal a pojímal film jako službu, osvětu a terapii. "Hledal 'dobrého člověka, který ještě žije', oslovoval diváka skrze emoce. Právě citovost a pozitivismus, za něž byl vždy chválen i kritizován, byly jeho hlavním přínosem českému dokumentu," uvedl dramaturg České televize Martin Štoll. Špáta byl mistrem zkratky a hutnosti filmové řeči postavené na dynamickém hudebním kontrastu. Mezi hlavní témata jeho filmů patřila konečnost života (Respice finem, Poslední dějství, Srdce na dlani), víra (Konec světa, Evangelíci ze Železných hor), vztahy a pozitivní přístup ke světu (Hlavně hodně zdraví, Parta, Kreutzerova sonáta). Výjimečné jsou i jeho cestovatelské snímky či filmy o hudbě, natočil portréty několika známých osobností pro televizní cykly GEN a GENUS. Špáta se narodil 25. října 1932 v Náchodě. Dětství strávil v Hronově, kde měl převzít rodinný papírnický obchod. Ten byl po roce 1948 znárodněn. Špáta odešel do Prahy, absolvoval grafickou průmyslovku (1952), pak katedru kamery na FAMU (1957) a působil jako kameraman ve Zpravodajském filmu. Hluboce jej ovlivnila spolupráce s Evaldem Schormem, během níž pro sebe objevil téma existenciálních rovin života. V polovině 60. let nastoupil dráhu režiséra, během níž získal na 60 ocenění na domácích i mezinárodních festivalech. Zároveň pracoval jako kameraman na filmech mnoha režisérů (Jiří Papoušek, Helena Třeštíková, Drahomíra Vihanová, Andrea Majstorovičová a zejména jeho druhá manželka Olga Sommerová), ovlivnil řadu generací českých dokumentaristů (Pavel Koutecký, Milan Maryška, Jana Hádková, Andrea Majstorovičová, Martin Štoll, Ivan Zachariáš) a v kontextu českého filmu se hovoří o takzvané Špátově škole. Jeho dcera Olga Špátová je také dokumentaristka. V roce 1967 vyučoval na Hochschule fűr Gestaltung v Ulmu v tehdejším západním Německu, v letech 1992 až 2006 byl pedagogem pražské FAMU, v roce 1996 byl jmenován docentem, v roce 2002 profesorem. Kromě více než 100 autorských filmů je autorem i bilančního knižního rozhovoru Okamžiky radosti a knihy esejů Mezi světlem a tmou. Profesionální kariéru ukončil Špáta v roce 1998 dvojdílným autobiografickým filmem Láska, kterou opouštím.