Děkanka Filozofické fakulty Univerzity HK Pavlína Springerová otevírá školu veřejnosti

Jste děkankou Univerzity Hradec Králové. Kdy poprvé jste vkročila na půdu této školy?
Pokud vezmeme školu Univerzitu Hradec Králové, tak jsem Univerzitu v Hradci Králové vystudovala. Respektive Pedagogickou fakultu. Postupem času naše Univerzita prošla transformací. Postupně vznikaly jednotlivé fakulty a před deseti lety se zformovala naše současná Filozofická fakulta. Tehdy ještě pod názvem Fakulta humanitních studií. V září 2015 to bude deset let, co Filozofická fakulta vznikla. Je těžké odpovědět, kdy jsem vstoupila na půdu naší instituce, protože jsem tam byla studentkou, ale jako akademička a jako vyučující jsem se potom vrátila v akademickém roce 2005 – 2006.

Co ovlivnilo Vaši cestu?
Cesta osudu je někdy nevyzpytatelná a někdy ji i trošku řídíme. Já jsem ji řídila tak, že po první vysoké škole v Hradci Králové jsem odešla studovat politologii na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde jsem v rámci studií odjela na více než půl rok do Španělska a na studia do Madridu, kde jsem se naučila tuto krásnou řeč. Díky tomu jsem také mohla cestovat po Latinské Americe a dorozumět se s tamními lidmi. Potom jsem ještě pokračovala v doktorských studiích v Olomouci a posléze jsem se vrátila do Hradce Králové. Přišla jsem na fakultu a dělala jsem tajemnici katedry, vedoucí katedry a nakonec osud tomu chtěl a byla jsem zvolena do funkce děkanky.

Ženy ve funkcích není tak často vidět. Nemáte to trochu těžší než muži?
Děkanek opravdu mnoho není. Když jezdím na asociaci děkanů filozofických fakult, tak musím říct, že do nedávna to byla asociace děkanky a děkanů, ale od loňského roku se k nám přidala ještě paní děkanka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Do nedávna jsem byla skutečně jedinou děkankou mezi filozofickými fakultami.Je to na jednu stranu trošičku smutné, ale na druhou stranu to bohužel potvrzuje obecný trend, že ženy z nějakých důvodů nezastávají tyto vyšší funkce, což je škoda. Myšlení žen a řešení je trošku odlišné od toho mužského vidění.

Vaší velkou láskou je Bolívie, kterou navštěvujete poměrně často. Kde se vzala láska k této zemi?
Za poslední dva roky, když to tak spočítám, jsem strávila tři měsíce cestováním a studiem této země. Je to země, kterou se zabývám i z hlediska odborného. Takže to není jenom cestovatelská láska, ale je to v podstatě i láska vědecká. Do Bolívie se vracím celkem pravidelně od roku 1999.

Proč právě Bolívie?
V roce 1999 jsem jela poprvé do Latinské Ameriky. Mimo Peru a Chile jsme navštívili také Bolívii. Tenkrát jsem ještě nevládla jazykovou vybaveností a řekla jsem si, že se musím vrátit, až budu schopná se pořádně dorozumět a komunikovat s tamními lidmi. Potom co jsem zapracovala na jazykových znalostech, tak jsem se do Bolívie začala vracet. Do Bolívie snad možná proto, že je to země plná neskutečných kontrastů. Je to země, která je z hlediska přírodního bohatství velmi krásná a když hovořím o těch kontrastech, můžete být na vysokých horách, kopcích, na zasněžených pláních a pak můžete jet autobusem po obrovských srázech a za nějakých 20 – 24 hodin se dostanete do Amazonie a budete v úplně jiném světě. Variabilita této země mě nesmírně lákala a láká mě také to poznávání tamního obyvatelstva. Lidé tam jsou poměrně uzavření, i když se to liší podle toho, odkud pochází. Pokud jsou z té hornaté části, tak jsou spíš uzavřenější a v některých těch jiných oblastech jsou takoví živější a trošku otevřenější. Bolivijci mi v mnohém připomínají Čechy.

Podle průzkumu patří mezi nejšťastnější jazyky na světě španělština a nejméně šťastným je čínština. Souhlasíte s tím?
Velmi s tím souhlasím. Španělština je jazykem velmi šťastným a je jazykem, který je velmi užitečný pro cestovatele. Jednoznačně doporučuji komukoli, kdo by se chtěl pustit do studia jazyků, právě španělštinu.

Děkanka Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové Pavlína Springerová a ředitelka Muzea východních Čech Naďa Machková Prajzová při podpisu Deklarace o vzájemné spolupráci obou institucí.|foto: Ondřej Tikovský

Pestré výstavy pro veřejnost, rozkvět nabídky celoživotního vzdělávání, bohatší možnosti praxí pro studenty i rozvoj vědecké a publikační činnosti. Aby dosáhly těchto vizí, zpečetily Filozofická fakulta Univerzity Hradec Králové a Muzeum východních Čech v Hradci Králové podpisem Deklarace o vzájemné spolupráci svůj zájem o posílení společné pozice v očích veřejnosti i odborníků.

„Považuji za přirozené, že dvě instituce nalézající se na protilehlých březích Labe k sobě budou mít vzhledem ke svému charakteru velmi blízko. Za svůj úkol považuji otevírat naši fakultu veřejnosti, hledat možnosti spolupráce s dalšími vzdělávacími a kulturními institucemi či firmami, v nichž naši studenti mohou získávat první cenné pracovní zkušenosti," říká o nově potvrzeném partnerství děkanka Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové Pavlína Springerová.

Instituce se tak mohou těšit na součinnost ve vypracovávání vědeckých i rozvojových projektů nebo prohloubení výzkumné práce. Studentům hradecké „fildy" umožní nová dimenze vztahu fakulty s muzeem především rozšíření možností vlastního vzdělávání a získávání dalších vědomostí i pracovních zkušeností v rámci praxí.

A ředitelka Muzea východních Čech Naďa Machková Prajzová dodává: „Muzeum je především obrovskou databankou, je neuvěřitelně pestrým, systematicky budovaným souborem dokladů o historii a kultuře regionu, který je k dispozici ke studiu a bádání. Ráda bych, abychom touto deklarací daly mimo jiné najevo podporu společné práce studentů či doktorandů, kteří mohou využívat muzejní fondy při psaní svých prací a objevovat tak nové pro dokreslení historie a vývoje kraje. Možná právě tito studenti budou dalšími pracovníky muzea a aktivně se podílet na jejich formování a vzdělávání, je zajímavou příležitostí pro obě strany. Konkrétním dopadem bude například volný vstup studentů některých oborů zdarma na výstavy a stálé expozice."