Bez dobrých lékařů to nejde, vše ostatní si můžete koupit, říká ředitel hradecké fakultní nemocnice
Vrátil se do prostředí, kde začínal jako uklízeč, pomocník v kuchyňce, sanitář a pak tu pracoval jako sekundární lékař a postupně jako plně licencovaný odborník. Hostem Aleny Zárybnické je doktor Aleš Herman, dnes ředitel Fakultní nemocnice Hradec Králové.
Když šéfoval IKEMu, stal se manažerem roku za rok 2016. Získal hned tři ocenění, zvítězil v odvětví zdravotnictví, získal cenu i za inovace pro udržitelný rozvoj a v celkových výsledcích byl v top desítce manažerů České republiky.
Aleš Herman se narodil ve Vítkově, vyrůstal v Odrách a v 5. třídě se spolu s rodiči přestěhovali do Hradce Králové. Vystudoval lékařskou fakultu v Hradci Králové a pak pracoval ve fakultní nemocnici jako kardiolog na 1. interní klinice. Založil a vedl soukromé centrum intervenční kardiologie v Pardubicích a 7 let pak vedl Institut klinické a experimentální medicíny v Praze. Rok a půl je teď v čele hradecké fakultní nemocnice.
Ve fakultní nemocnici jste začínal a teď ji vedete. Jak se vám procházelo branou tehdy a jak se vám prochází dneska? Rozhlížíte se kolem sebe jinak?
Rozhodně. Já jsem pracoval jako sanitář v nemocnici. Potom jsem z důvodů rodinných komplikací nemohl studovat, takže jsem dělal tzv. nultý ročník, což jsem byl zase sanitář. Potom se mi povedlo dostat na vysokou školu, to jsem byl nadšen. Hodně jsem se těšil, že budu moct medicínu studovat, bavilo mě to. Už jako sanitář jsem se spoustu naučil a chtěl jsem to dělat.
Možná pro posluchače je zajímavé, že v dubnu roku 1986, kdy jsem promoval, jsem dělal sanitáře a v červnu jsem na stejnou kliniku nastoupil jako mladý lékař. Od 3. ročníku jsem dělal pomocnou vědeckou sílu na kardiologii, takže jsem chtěl dělat kardiologii. Když jsem měl to štěstí, že jsem tam mohl nastoupit, tak jsem tou branou procházel nadšený.
Je úžasné, když člověka práce baví.
Za rok a půl, co jste ve funkci ředitele, jste v nemocnici inicioval řadu změn. Je nějaká, ze které máte osobně radost?
Vzhledem k tomu, že v nemocnici jsem znám a ví se o mně, že chodím stále mezi lidi, takže mým pravidlem je, že chodím na hlášení klinik, což se teď na konci roku zhoršilo, protože jsem řešil otázky těch lékařů.
V IKEMu jsem to stihl oběhnout za týden, tady to stihnu oběhnout za tři až čtyři týdny, protože těch klinik je strašně moc. Na druhou stranu mě to hodně baví, protože hradecká nemocnice má všechno a starý muž má všechny obory. Chodím mezi ty lidi a mám pocit, že mě vnímají pozitivně.
Proběhl výzkum, ze kterého vyšlo, že vaši pacienti odcházejí z nemocnice velmi spokojení. To je asi ta nejpodstatnější věc.
V loňském roce jsme vyšli na prvním místě mezi fakultními nemocnicemi, co se týká spokojenosti pacientů, třetí místo jsme měli, tuším, u hospitalizovaných pacientů. Já to velmi sleduji a jednou ze změn, když jsem přišel, že jsem si zřídil oddělení vnitřního auditu podřízeného jenom mně.
Ono se zdá, že si na nás lidi hodně stěžují, ale zatím je počet pochval a pozitivních ohlasů jednou tolik větší než počet stížností. Ten počet stížností vychází zhruba kolem 100 až 150 stížností na naší nemocnici ročně, což se zdá hodně, ale když to poměříte počtem 750 tisíc pacientů, tak to je nepatrná promile. Musím říct, že některé stížnosti jsou oprávněné a vedou nás k nápravě.
Kdybyste měl tu moc a vybral nějaké téma, u kterého byste mávnutím kouzelného proutku dokázal ten problém vyřešit, do čeho byste se pustil?
Asi bych se pustil do zlepšení výuky a generování většího počtu lékařů, které bude naše země jednoznačně potřebovat. Jsme velmi talentovaná země a Češi jsou schopni být nejlepší, když chtějí. Chtěl bych, abychom měli spoustu nejlepších lékařů, do toho bych se opřel v první řadě, protože bez těch lidí to nikdy nepůjde. Všechno ostatní si můžete koupit.
Poslední otázka od umělé inteligence: Jaké jsou podle vás, pane doktore, výzvy, kterým budete čelit v příštích pěti letech?
Byl bych rád, abych nečelil výzvě zhoršení zdraví svého a své rodiny. Té výzvě bych nerad čelil. Dá-li Bůh a zachová zdraví mé a mé rodiny, tak mi všechno ostatní přijde bezpředmětné a se vším ostatním si už dokážu poradit. Co čekám za výzvu? Za pět let bych měl patrně zvážit, jestli nemám skončit, protože je dobré vědět, kdy se má odejít z funkce a kdy má člověk zanechat mladším následovníkům pokračování, taky budu ve věku, kdy bych si zbytek života chtěl užít někde v sadu a u plastikových modelů, než se rozčilovat v ředitelské pracovně. Těch pět let stojí přede mnou, že bych měl ty projekty, o kterých jsem hovořil, dodělat, nebo se oddělat. Mělo by za mnou být něco vidět. Když to tak dopadne, tak by mělo nastat odcházení.
Proč nemá rád ve vedení moc lidí? V čem je výhoda fakultní nemocnice? Co plánují stavět nebo přestavovat, do čeho chtějí investovat? Je pravda, že se stíhá věnovat a uklidňuje se při modelářství?
Související
-
Záchranář Marek Dvořák: Nesmyslů je v seriálech celá řada. Lidé je chtějí i při ostrých výjezdech
Doktor Marek Dvořák se narodil v Pardubicích. Působí u letecké i pozemní zdravotnické záchranné služby v Hradci Králové a je velmi aktivní na Instagramu.
-
Nejdříve bych se vám kouknul mezi lopatky, vzkazuje Aleně Zárybnické fyzioterapeut Rychnovský
Každá bolest má svou příčinu. Pokud stůně duše, stůně i tělo. Důležité jsou i emoce. Jak se zbavit bolesti v těle a předcházet jí. Hostem je fyzioterapeut Tomáš Rychnovský.
-
Osmdesátileté plíce někdy fungují lépe, než ty od dvacetiletého dárce, říká profesor Lischke
Nebývá ve studiu zvykem, abych se hosta ptala, jestli si nechce nechat při rozhovoru zapnutý mobilní telefon. Profesor Robert Lischke je transplantační chirurg.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.