ŽMP už 30 let patří židovské obci. Jak dlouho vzdorovala Masada? V Brně vystavují židovští fotografové

Navrácené muzeum

Pro českou společnost je nejdůležitějším milníkem novodobé historie bez pochyby rok 1989. Pro zdejší židovskou komunitu je ale důležitým datem ještě podzim roku 1994. Tehdy jí totiž stát po více než 40 letech navrátil pražské židovské muzeum a jeho sbírky. A právě teď vrcholí oslava ve Španělské synagoze, kterou muzeum tento důležitý milník připomíná široké veřejnosti. A my už jsme ve spojení s ředitelkou Židovského muzea v Praze Pavlou Niklovou.

V roce 1994 se právě podařilo navrátit muzeum do rukou židovské komunity. Bylo to složité?

„Ta jednání nebyla jednoduchá, protože tam byly různé provázané vlastnické vztahy,“ vysvětluje Niklová a pokračuje: „Nakonec také díky Pavlu Tigridovi, který byl tehdy ministrem kultury, se to podařilo. Federace židovských obcí a stát prostřednictvím ministerstva kultury založili zájmové sdružení právnických osob a 22. září byla podepsaná zakladatelská smlouva. A tím dnem vlastně muzeum vykročilo do nové etapy své historie,“ připomíná Niklová.

Co se podle Niklové muzeu nejvíc povedlo a kde vidí nějaké rezervy? A jak si důležitý milník ve své historii muzeum připomnělo? Poslechněte si celý rozhovor s jeho ředitelkou Pavlou Niklovou.

Římané neobléhali Masadu tři roky

Důležitým symbolem boje utlačovaného národa za svobodu byla v současném Izraeli vždy starověká pevnost na skále Judské pouště Masada. Nový izraelský archeologický výzkum teď ale opravil tradiční tvrzení, že římští vojáci za první židovské války nedokázali Masadu dobýt několik let. Pokračuje Gita Zbavitelová.

„Podle oblíbeného židovského historického příběhu vzdorovali židovští obránci z pevnosti Masada tři roky Římanům, a když ji vojáci dobyli, povstalci raději spáchali hromadnou sebevraždu, aby nepadli do rukou nepřátel,“ připomíná Zbavitelová legendu, jejíž historické informace pocházejí především od židovského historika Josepha Flavia.

„Nejnovější izraelský archeologický výzkum, jehož výsledky byly publikovány v Journal of Roman Archaeology, však tento příběh poněkud poopravil,“ dodává Zbavitelová.

Co tedy vědci z Telavivské univerzity po několikaletém průzkumu Masady podle Zbavitelové zjistili? „Římské obléhání netrvalo tři roky, ale nanejvýš pár měsíců. Vyspělá technologie, drony a modely 3D ukázaly, že budování římských vojenských táborů pod Masadou a rampy, která dobytí nepřístupné pevnosti nakonec umožnila, trvalo jen asi dva týdny a celé obléhání nebylo delší než devět týdnů.“

I vykopávky podle Gity Zbavitelové odhalily, že „Římané v táborech pobývali jen krátce, protože po nich nezůstaly žádné zbytky potravy či zvířecích kostí ani artefakty nebo hroby.“

Kdo vlastně Masadu postavil? Proč Římané vynaložili tak velké úsilí, aby ji dobyli? A snižují nová zjištění o dobytí Masady význam této historické události? Poslechněte si celý příspěvek Gity Zbavitelové.

Jindřicha Štreita zajímají především mezilidské vztahy

78 let tento měsíc oslavil oceňovaný dokumentární fotograf Jindřich Štreit. Jeho maminka pocházela z odlehlé valašské vesnice, což ji i přes židovský původ uchránilo před deportací. Ačkoliv se svým židovským kořenům autor cíleně nevěnuje, jeho dílo se ocitlo ve společnosti fotografií dalších židovských autorů na stěnách brněnského Franz Kafka Špitálu. Právě tam je během měsíce září dostupná výstava Židovská identita ve fotografii. Kromě Jindřicha Štreita jsou tam k vidění díla Jindřicha Buxbauma, Hany Němečkové a Nachiho Weisse. Komentovanou prohlídku Jindry ze Sovince, jak si fotograf říká, navštívila také Martina Pouchlá.

Štreita nejvíc zajímají mezilidské vztahy: „To je to téma, které mě provází vlastně po celou fotografickou cestu, kdy jsem se snažil zachytit normální, obyčejný život rodin. A to nejdůležitější jsou samozřejmě vztahy v rodinách a vztahy mezi lidmi, mezi mužem a ženou, mezi rodinou, dětmi a samozřejmě i další a další vztahy, které se tam nacházel.“

Častými kulisami pro Štreitovo zachycování vztahů jsou vesnice: „Mým tématem bylo také fotografování schůzí, vesnických schůzí. A to je oblast, která je mimořádná. Fotografovat schůze na vesnici s těmi starými lidmi a s tím, jak se to všechno propojuje, byl obrovský zážitek.“

Takové fotografie budily pozornost tajné policie. Fotograf byl odsouzený za hanobené republiky a prezidenta a strávil několik měsíců ve vězení v Ruzyni.

Kdo by se s Jindřichem Štreitem chtěl setkat naživo, má šanci například 20. září v kině Oko v Šumperku. Odehraje se tam předpremiéra dokumentárního snímku Lubomíra Hlavsy a Martina Štolla s názvem Štreit – fotografuji, tedy jsem. Pro promítání bude beseda s autory i se samotným fotografem.

Jak Jindřicha Štreita inspirovala práce na státním statku? A jak zachytil vztah socialistického zemědělství k památkám?

Poslechněte si celý magazín Šalom alejchem.