Užhorodská romská škola byla evropským unikátem. Na její stavbu přispěl i T.G.Masaryk

Podkarpatská Rus. Region, který v roce 1919 připadl nově vzniklému Československu. Region, který byl po válce v hospodářském i sociálním úpadku. region, ve kterém byla mezi Romy a většinovou společností velká propast. 

„S romskými dětmi to bylo komplikovanější, protože do té doby například neabsolvovaly povinnou školní docházku a bylo těžší je začlenit do již fungujícího kolektivu. navíc ze strany rodičů byly často protesty vůči tomu, aby romské děti navštěvovaly školu a absolvovaly docházku s jejich dětmi. Říkali, že jsou nevzdělané, že se s nimi těžko pracuje, že nejsou čisté, atd.”

Jako nástroj pro naboření zavedeného koloběhu se začal rozvíjet nápad na založení školy výhradně pro Romy. 

„Rozhodli se udělat experiment a zkusit, jestli by tento druh vzdělávání a pomoci mohl mít nějaké výsledky.”

A také, že měl:

„Děti se ohromě těšily. Ačkoliv se škola měla otevřít až v deset hodin, už v šest hodin ráno ťukaly na okno panu učiteli, protože se chtěli dostat dovnitř a začít výuku. A toto nadšení, samozřejmě že ne ve všech případech, ale většinově na základě dobových dokumentů dětem docela vydrželo. Škola měla velmi dobrou docházku, takřka 90 procentní. I výsledky školy ukazovaly, že samostatná učební osnova pro jednu třídu namixovanou z více různě starých dětí fungovala.”

Důvodem, proč si Romové školy tak vážili, bylo i to, že se na její stavbě sami podíleli. Dohromady stála výstavba a zařízení školy něco okolo 65 tisíc korun. 10 tisíci korun přispěl také z vlastních zdrojů tehdejší prezident Masaryk.

„V kontextu doby můžeme říct, že například horník si vydělával 250 korun měsíčně. Úředník zhruba 1300 korun měsíčně.”

Nešlo tedy o zanedbatelnou částku. Na vzniku a úspěchu školy měli ale největší zásluhu starosta užhorodské romské osady a také jeden z budoucích učitelů. 

„První učitel Josef Šesták pracoval s dětmi už předtím, vlastně celkově s tamní komunitou. Chodil mezi ně, vyprávěl příběhy, snažil se je nalákat a přesvědčit tak, aby tam děti opravdu chtěly chodit.”

Samotná výuka se podobala běžným školám, jistá specifika ale měla. 

„Přizpůsobení vycházelo z toho, z jakého prostředí děti pocházely. Více se učily prvouku a počty, teprve později se začalo dbát na jazyk. Vyučovacím jazykem byla slovenština, chtělo se ale, aby tamní učitel měl i základy romštiny, aby dětem víc rozuměl. Hodně dětí mluvilo primárně romsky a méně slovensky.”

Během chvíle se romské děti dostaly na takovou úroveň, že mohly pokračovat v navazujícím studiu. Užhorod se stal evropskou raritou a přijímal i mezinárodní návštěvy. Směr školy ale změnila 2. světová válka a územní změny. 

„Po příchodu maďarské správy se vyučovacím jazykem stala maďarština a výuka ustala v roce 1943, protože Romové byli v té době určeni k deportacím do koncentračních táborů. Obnova výuky nastala v roce 1946. ŠKola stále funguje.”

Od poválečných let je ale škola součástí Ukrajiny.