Učitel tance dělal křoví Karlu Gottovi

Martin Dejdar se narodil ve Vysokém Mýtě. Po absolvování chrudimského gymnázia a pražské DAMU nastoupil v roce 1987 do pražského Studia Ypsilon. Hostoval i v jiných divadlech. První filmovou roli dostal v povídkovém filmu Zelená léta, to se psal rok 1985. Pak přišla Šakalí léta, Učitel tance, Amerika, Příliš hlučná samota a taky seriál, který se točil více než 15 let, Zdivočelá země. Letos se do jeho filmografie přidávají další čtyři tituly.

Před nějakou dobou jsem tady měla Naďu Konvalinkovou a ta vzpomínala na Oldu Kaisera a na to, jak vás společně připravovali na talentovky na DAMU. Všechno to ale začalo tím, že jste chodil v Chrasti u Chrudimi do Sokola, kde cvičil její strýc Hugo?
Je pravda, že jsem se narodil ve Vysokém Mýtě, ale nejsem rodák. Já jsem se tam opravdu jenom narodil, ale pak nás poslali domů. Takže já jsem z Chrasti u Chrudimi. Skutečně pan Konvalinka cvičil v Sokole v Chrasti, byl to náš trenér. Já, možná i díky jeho vedení a svým pohybovým schopnostem, jsem dokonce 11násobný přeborník okresu ve sportovní gymnastice mužů. Jednoho dne v roce 1983 nám naši příbuzní zavolali, že je u nich Naďa Konvalinková s panem Kaiserem. Já jsem říkal tátovi, že tam jedeme, že řekneme tomu Kaiserovi, ať mě připraví na DAMU. Tak jsme jeli k našim příbuzným Benešům a tím to začalo. Olda na to z nejasného důvodu kývnul, přizval potom Jirku Lábuse a Nadi tatínka. Já jsem k nim dojížděl do Prahy.

Hrál jste nejen ve filmu Amerika, ale USA se staly na chvíli i vaším přechodným domovem. Nechybí vám vaše pobyty v Americe?
Chybí mi to, hrozně to cítím, že mi to chybí, protože jsem tady pracoval a vždycky jsem měl po čase ten bod, že jedu, že si mohu odpočinout, že jsem k dispozici dětem a manželce. Jsme zpátky rok a já jsem neměl rok dovolenou. Najednou celá rodina říká, že bylo lepší, když byli pryč, protože jsme se viděli a užili víc.

Na divadelních prknech jste si v roce 2001 střihnul Zpívání v dešti v Hudebním divadle Karlín. To byla asi velká škola nastoupit do takového prostoru?
Byl to první muzikál. Zpívání v dešti jsem miloval jako film. Byla to pro mě obrovská výzva. Jednak proto, že do té doby jsem byl a jsme furt kašpaři z toho sklepa v té Ypsilonce, kde je jeviště 2x5 metrů, najednou pomalu největší jeviště v Evropě. Já jsem ten prostor měl rád, hned mě to fascinovalo. Obzvlášť chvíle, kdy jsem byl sám na jevišti, to není lepší pocit.

Martin Dejdar|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Podle mého názoru pro herce jsou muzikálové role tím nejnáročnějším, je to kombinace zpěvu, pohybu, divadla jako takového. Je to tak?
Máte naprostou pravdu. Třeba Ypsilonka, kde jsem už 30. sezónu, je hudební divadlo od začátku. Není tam představení, ve kterém by nebyla součástí hudba, kde by se nezpívalo, kde by se nějakým, byť svérázným způsobem, lidé nepohybovali a zároveň nehráli. Takže ta Ypsilonka je pro toto obrovská škola.

Co taneční průprava? Trénoval jste třeba před Šakalími léty tanec jako takový?
Chodil jsem jako kluk u nás v Chrasti do tanečního klubu, tam jsem tancoval. Pak jsem začal tančit v takovém velmi slavném souboru Věry Veselé v Chrudimi, se kterými jsem dostal i do televize. Vystupovali jsme v nějakých pořadech. Oni dělali potom i „křoví“ Karlu Gottovi. Což je absurdní, že já jsem se takto potkal s Karlem Gottem asi v roce 1984, kdy mi zavolala Věra Veselá, že jedou s Gottem někam na týden a vypadl jim jeden tanečník, jestli nechci jet s nimi. Takže já jsem dělal Gottovi křoví, můžu se s tím chlubit.

A nyní seriál Zdivočelá země. Ta se točila neuvěřitelných 17 let…
To se nedá zapomenout. To je projekt, který už žádná televize nebude mít v takovém rozsahu. Jsou nekonečná seriály, ale to se s tímto nedá srovnávat, to je úplně něco jiného.

Když jsem se kdysi koukala na Učitele tance, tak jsem si říkala, že jako taneční mistr byste se uživil, ale co jako rajťák?
Jako rajťák nakonec asi taky. Měl jsem s tím ze začátku veliký problém, protože to vypadalo, že to nebudu moct dělat právě z toho důvodu, že nebudu schopen jezdit na koni, protože mi to nešlo. Tehdy mě měl na starost Martin Hanuš se svým tátou, tehdy ještě sídlili v Komořanech, což jsem měl pět minut od domu. Takže jsem chodil brzy ráno i v zimě, jezdili jsme poli. Dost dlouho jsem se nemohl s tou kobylou nějak sžít, nešlo mi to, cítil jsem se blbě, neuměl jsem s tím zvířetem pracovat. To zvíře to cítí, shodil mě do potoka. Získal jsem k tomu takový despekt. Trvalo to opravdu dlouho, byl to měsíc a půl.

Martin Dejdar natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Kam byste nás teď pozval, kdybychom chtěli vyrazit na Dejdara?
Rozhodně bych vás pozval do Ypsilonky. Tam máme skvělá představení – Rusalku, Pánskou šatnu, Prahu stověžatou, Svatou rodinu. Pak samozřejmě do Divadla Broadway na Mýdlového prince, to je taky výborné. A do kina na filmy, které by měly letos jít do distribuce. Kam bych vás ještě chtěl pozvat, což jsme otevírali nedávno, myslím, že to je dobré téma na rodinný výlet, je Babiččino údolí, kde jsme nedávno otevřeli muzeu českých herců, jehož jsem patronem. Jmenuje se podle místa Viktorka. Je to taková krásná pocta českým hercům a českému herectví.

Minule na vašem místě seděl biatlonista Michal Krčmář. Tady je jeho otázka pro vás: „Co vy a biatlon?“
Přiznám se, že tomu biatlonu vůbec nerozumím. Miluju lyžování, ale nemám rád běžky. Řeknu vám proč. Když mi něco nejde po několikátém pokusu, tak už to nikdy nedělám, protože mám pocit, že to ke mně nepatří. Zkoušel jsem před x lety, kdy mě žena přesvědčila, běžky. Bylo to největší utrpení, co jsem zažil. Tím pádem jsem řekl, že to je pro konec. Takže obdivuji všechny lidi, kteří toto dokáží. Nejvíc na tom obdivuji, jak jsou po běhu schopni střílet na ty terče.

Více o začátcích Martina Dejdara ve filmu, nových filmech, muzikálových rolích, o tom, jak se přepravoval z jednoho natáčení na druhé letadlem, jakou má rád muziku, si poslechněte v záznamu pořadu.