Daniela berlin|Vážená paní Barboříková , máte nádherné théma. Měla jsem jednu sestru a měli do její smrti to nejkrásnější vztah. Ona jako učitelka měla menší důchod a já ji i finančně pomáhala ale z opravdové lásky. Jinak musím dát za pravdu našemu taxikáři, už z toho důvodu , že manžel byl do 2000 pan taxikář . Ale má ohromnou pravdu. Mi z manželem jsme rozdělili majetek na dceru a syna , to co se odehrálo ze strany země to si nepřeje vědět. I když syn s dcerou jsou jako sismska koťata jeden pro druhého dělá co může a rozvrat vůči majetku dělá zeťák. Sám jedináček syn fabrikanta ale má hrabovskou nemoc. Pro nás rodiče je to bolestivé. Ale asi je lepší mít jen důchod a pak víte , že z něj nic nezbyde a pak se není o co handrkovat. Navić dcera je bezdětná a syn má dvě děti . Pane Bože co mám dělat pro klid
Slávka|Přeji pěkný zbytek večera všem. Vyrůstala jsem se třemi bratry, já byla nejstarší a nejmladší bratr je o deset let mladší. Dětství u nás bylo běžné jako u jiných dětí - hry, bitky a zase hry. Ale hlavně v dospělosti, už se svými rodinami, jsme se nadále scházeli a scházíme dodnes, všechny svátky a narozeniny, navštěvujeme se i mimo ta výročí. O rodiče jsme se starali spravedlivě všichni stejně, kdykoliv potřebujeme vzájemnou pomoc, není problém. Přijde-li nemoc, tragédie nebo i radost, vždy se na sebe můžeme spolehnout. Tak nás vychovali naši rodiče. Jsem za mé bratry a jejich rodiny moc ráda a neumím si to bez nich vůbec představit. A lituji rodiny, kde to tak není.
Květoslava|Hezký večer, já jsem měla čtyři bratry, dva starší a dva mladší. Ten mladší ode mě, Jirka , bohužel před téměř čtrnácti lety zemřel. Byl můj nejmilejší. Ale i za ty tři, co mi zbyly, čím jsem starší, tím jsem víc ráda, že je mám. Dětství nebylo jednoduché, byla jsem tuplovaně prostřední, jediná holka a kluci měli v naší rodině privilegia. Ale to už je dávno pryč i když ne úplně zapomenuto. Ty bráchy, co mě zbyly, mám moc ráda. Určitě mi moc obohatili život a díky za to.
Martina|Hezký večer všem. Víte, co jsem nikdy nemohla pochopit? Měli jsme vedle nás sousedy, tatínek s tím pánem kamarádil, ten měl bratra a vlastně celý život se tak hněvali, že spolu nemluvili, já jsem dřív ani nevěděla, že jsou to sourozenci. No a najednou to potkalo i nás. Manžel má bratra, je mladší než on, ale jen o rok a po zásahu tchána při rozdělování dědictví po tchýni, tedy jejich matce, došlo k takové rozepři, že manžel se s bratrem už 36 let nebaví. Majetek musel rozdělit soud a bylo to. Už se to nikdy nezmění, tchán už taky zemřel, ale my se vůbec nestýkáme, nic o sobě nevíme, protože oni bydlí v úplně jiném městě daleko od nás. Nikdy nepochopím, jak to tchán mohl dopustit, že kvůli němu se kluci pohádali a to jsme se v podstatě stýkali předtím každý týden. I takhle dokáží rodiče "stmelit" rodinu.
Alena|Moc Vás zdravím, paní Jarko a taky všechny posluchače Noční linky. Mezinárodní den sourozenců jsem zaregistrovala a taky jsem bratrovi hned napsala. My se máme velice rádi celý život. On je sice mladší, takže na mně byl zpočátku tak dost závislý, ale časem se síly vyrovnaly. My jsme velice malá rodinka a tak já se navštěvuju jen s bráchovou rodinou. Naše maminka nás naučila být na sobě závislí, ale ne ve špatném slova smyslu, spíš je to tak, že abychom se na sebe spolehli a vždy si věřili. Moje kamarádky mi bráchu celkem závidí, ale my se nevidíme zas tak úplně často, takže naše vztahy jsou v pohodě a já jsem tomu ráda.
