Proč dává kameru před ponorem do mrazáku?

Narodil se ve Svitavách, žije v Novém Městě nad Metují a na natáčení života pod vodní hladinou se specializuje už více než dvacet let. Jeho díla mnohokrát oceněna na nejrůznějších festivalech napříč Evropou.

Ještě než ale Hugo Habrman sestoupil pod vodní hladinu, závodně lyžoval a jezdil na snowboardu. Tam to dotáhl až na mistrovství Evropy.

Co tenkrát rozhodlo o tom, že jste se rozhodl, že své zkušenosti potápěče zúročíte a začnete pod vodou točit?
Paradoxně k tomu přispělo to, že jsem musel ukončit sportovní kariéru na lyžích a snowboardu. Přestěhoval jsem se z Poličky do Nového Města nad Metují a hledal jsem si nějakou novou zálibu, které by mě naplnila. Zvolil jsem potápění. To jsem ještě vůbec netušil, že vezmu do ruky kameru nebo foťák a že se mi s tím bude natolik dařit. Když jsem vlezl pod vodu a viděl jsem tu nádheru všude kolem, tak jsem měl v sobě touhu předat ty myšlenky nejen doma v rodině, ale každého jsem s tím otravoval. Pak jsem se rozhodl, že vyprávět je málo, že to musím vyfotit, natočit.

Jestli kamerám něco neprospívá, řekla bych, že je to právě voda a vlhko. Zkusme přiblížit techniku, se kterou je možné pořídit záběry právě pod vodou.
Na trhu možná existuje technika, která je určená na natáčení pod vodou, ale je za tak velké peníze, že je to absolutně nedostupné. Tak se používá běžná technika uzavřená do nějakého vodotěsného pouzdra, které zabrání technice poškození vodou. Není to úplně snadná záležitost.

Jaké nejextrémnější podmínky se dají pod vodou zvládnout, co se týče techniky?
Kamera nejvíc trpí změnou teplot. To znamená, když někam dlouho jedu, tak se mi v autě kamera ohřeje, pak vylezu ven, tam je třeba mínus dvacet, pak vlezu pod led nebo do vody, která má zase třeba čtyři stupně, tam to opravdu trpí. Uvnitř boxu se sráží vlhkost, která mi tam zbyla. Dělají se s tím všelijaké šachy. Třeba před ponorem dám kameru do mrazáku, zmrazím ji i s tím pouzdrem. Tamto složím, tím se zbavím vlhkosti. Teprve potom s tím jdu do vody.

Kde jste pořídil své vůbec první záběry a kde to bylo?
Jedna z mých prvních lokalit, kde se mi podařilo udělat pěkné záběry, byly pískovny na Slovensku Slnečná jazerá v Senci. Je tam krásně čistá voda. Byly tam štiky, kapři. Bylo to prostě to, co jsem potkal ve sladké vodě včetně rostlin. Líbilo se mi všechno, co jsem viděl.

Prý dokážete čekat na svůj záběr i dva roky. Je to pravda?
Nedá se říct, že bych na jednom místě setrval dva roky, ale záběry s lososy jsme natáčeli po dobu čtyř let, než se nám jich pár podařilo. U nás se lososi vyskytují víceméně jenom v řece Kamenici v Hřensku. Do toho Hřenska jsme jezdili po několik let, než se nám podařilo toho lososa tam najít a natočit.

Hugo Habrman ve střižně|foto: archiv Hugo Habrmana

V čem se z vašeho úhlu pohledu kameramana a dokumentaristy liší sladká a slaná voda?
Natáčení ve slané vodě je obecně mnohonásobně snadnější, než je natáčení ve sladké. Ta voda v moři je teplá, je čistá, je tam taky plno života, takže když plavu, tak kolem sebe vidím na dálku, co se tam děje. Naproti tomu, když vlezu do sladké vody, běžná viditelnost je tady třeba dva metry, kde se vyplatí natáčet. Nemám kolem sebe rozhled. Voda má teplotu do deseti stupňů, je mi zima a mám omezený čas, jak dlouho v té vodě setrvat. V moři je taky více světla, nemusím tam tolik svítit. Tady musím život hledat.

Kde všude pod slanou vodní kladinou točil?
Já tu slanou vodu beru spíše jako odpočinkovou záležitost, protože si myslím, že natáčet ve slané vodě by měli lidé, kteří k ní mají blízko, bydlí u ní, mají hodně peněz, aby tam mohli být často. Já se specializuji spíše na tu českou sladkou, protože ji mám kolem sebe. Odpočinkově jsem ale točil a velmi oblíbeným místem je Indonésie, tam jsem byl již dvakrát. Tam je teplá voda, krásná viditelnost. Jsou tam manty, žraloci, jsou tam živočichové, kteří mi berou dech.

Máte nějaký sen, kde byste chtěl točit a co konkrétního byste chtěl natočit?
Hodně mě láká sladkovodní jezero Bajkal v Rusku. To je pro mě velká výzva. Je tam čistá voda, žije tam spoustu živočichů, kteří zde nejsou. Tam bych se chtěl jednou v životě dostat.

Zažil jste něco, co vás k tomu uvědomění si všech rizik, které s potápěním souvisejí, přimělo?
Jednou se mi stalo, že mi pod vodou zamrzla automatika. To je velice nepříjemná záležitost, protože mohu během několik minut přijít o celou zásobu vzduchu, kterou mám v láhvi. Potom není vzduch k návratu. Když budu někde v hloubce, budu muset dělat dekompresní zastávky. Další nezanedbatelná věc je proudění. Jednou jsem v Chorvatsku dělal ponor, byl přiměřený, nebyl vůbec nebezpečný, ale při návratu zpátky tam, kde stála loď, byl proud, který šel od hladiny do hloubky. Ta loď stála za takovým průsmykem, kde se valil proud vody a já jsem se přes to nemohl dostat. Už jsem měl v láhvi jenom rezervní zásobu vzduchu. Když už jsem byl skoro nahoře, tak mě ten proud strhnul asi 40 metrů do hloubky. Zase jsem se musel škrábat zpátky nahoru. Když jsem to opakoval asi potřetí, tak jsem zahodil kameru a všechno, co jsem měl na sobě, ono to je přivázané na lanko, abych o to nepřišel. Bylo mi jedno, že se ta kamera tříská o skálu, ale rukama a nohama jsem se snažil vydrápat a překonat to proudění, protože jinudy nevedla cesta. Rizika pozná člověk až po dlouhých letech potápění.

Hugo Habrman při sladkovodním ponoru|foto: archiv Hugo Habrmana

Jak se změnily české řeky za posledních dvacet let?
Všeobecně to vypadá, že v řekách je voda čistější, což je pravda. Čističky odpadů určitě udělaly ohromnou práci. Vypadá to, že se život v řekách zachránil. Bohužel za těch dvacet let potápění třeba v řece Metuji vidím, že je voda sice čistá, není tam saponát a sliz z odpadu, jenomže je tam hrozně málo života. Bude na to mít vliv hospodaření kolem řeky. Pro návrat do přírody se vysazuje vydra, která se živí rybami, jsou tam také kormoráni. Těchto zvířat, která se živí rybami, na břehu přibývá. To se podporuje, ale bohužel už se moc nevidí, že těch ryb díky tomu dramaticky ubylo.

Při posledních Záletech seděl na vašem místě archeolog docent Radomír Tichý a nechal vám tady otázku: „Mám velký respekt a obdiv k podmořskému světu. Mohl by pan Habrman něco říct k té obtížnosti? Vím, že ji dokáže překonat, jinak by tu svoji práci nedělal.“
Tak z mého pohledu archeologické potápění vyžaduje expedice, které jsou na to vybavené, protože potápění k vrakům vyžaduje dlouhé dekompresní časy. Obecně platí, že by tam měl být tým lidí, kteří se starají o jednoho potápěče, který někde dole pracuje. Lidé se tam dole střídají třeba po dvaceti minutách. Rozhodně bych to nedoporučoval amatérům.